Tyhle prázdniny fakt trpím. Protože všichni moji přátelé už vyrostli a dospěli, jsou vdaní, jsou zadaní, jsou zadaní a myslí to vážně, bydlí jinde a vůbec je nebaví to, co baví mě.
Už z toho všeho trpím samomluvou a zírám hodinu na nebe poseté hvězdami, poslouchám Map of the Problematique a je mi z toho všeho hrozně divně a tak. Summertime sadness prostě.

Když jsme u Muse, dva dny jsem strávila plánováním (jo, tak moc nemám co dělat) a důkladným promýšlením a pak jsem se rozhodla, že si teda ten lístek na jejich listopadový koncert koupím. Na sezení. Ha. Já a sedět na koncertě?! ale usoudila jsem, že v listopadu by se mi blbě kempovalo před vchodem, v zimě a hlavně kam bych pak v zápalu boje o přední místa dala kabát a musela bych mít moc velkou tašku a prostě... si v klidu posedím a užiju si to jednou taky vizuálně. A možná konečně MOP uslyším naživo. A možná se tam rozbrečím štěstím jako po RfP.

Začíná olympiáda. No tak se aspoň nebudu pár dní nudit.