If you stand for nothing, you will fall for anything

Někam bych utekla, schovala se pod dekou a dělala, že neexistuju

Pořád mám tendenci pochybovat, jestli dělám ve svém životě fakt to, co chci. Jestli bych nebyla mnohem spokojenější někde jinde a za jiných okolností. Ale na druhou stranu jsem neuvěřitelně líná ve svém životě cokoliv změnit. Cokoliv.

Třeba zatím nemám ubytování na příští školní rok a nijak to neřeším. Protože za a) nevím jestli chci na školní koleje protože jsem zhýčkaná svým jednolůžákem, za b) nechci tady zůstávat protože zas zvedli nájem o stovku a protože mě to tu hrozně sere, za c) možná bych šla spíš do bytu, ale s kým?!

M. se rozhodla, že mi najde chlapa. S tím mi už vyhrožovala mockrát, což o to, horší je, že teď to myslí vážně a hodlá mě seznámit s nějakým T. co studuje v Plzni. Jsem na ní fakt naštvaná protože asi dost dobře nechápe, že nikoho a nic nechci. Lidi tak všeobecně nechápou co chci. Nechápu to ani já sama.

Měla jsem takovou slabou chvilku, když jsem si prohlížela 'svatební' album W. (už v sobotu!) Já se nikdy vdávat nechtěla a ani nechci, ale člověk se tak nad sebou pozastaví, když vidí jak se jedna z jeho kamarádek za týden vdává, druhá o tom, že by si jí chtěl přítel vzít neustále mluví a třetí už s ním taky dávno sdílí jednu domácnost. 

A já tak akorát obdivně zírám do očí pohledného zubaře, co stojí naproti a dívá se na mě, jak mi jiný zubař strká obě ruce do pusy. Komická scéna. Bylo nás v ordinaci celkem 6. Já,můj doktor a další tři zubaři, kteří si tam prostě přišli pokecat a jedna sestra, co pořád telefonovala. 

Ale víte, co je sranda? Jak mě to bolelo na levé straně, tak to už mě nebolí protože mi tam vstříknul nějaká antibiotika nebo co. Ale v neděli se mi ta samá boule udělala na pravé straně XD Naštěstí jsem to asi dost ledovala (tak, že to až bolelo) takže je to v pohodě a můžu se v klidu učit ... což samozřejmě nedělám.

Včera jsem odjela do Plzně s tím, že se budu učit. Haha, ani náhodou. Dopadlo to tak, že po úspěšném nákupu halenky na svatbu a puntíkatého trika, co stálo jenom 80,- a byl by hřích si ho nekoupit, jsem byla v takové rozhazovačné náladě, že jsem kývla na večeři v indické (ikdyž jsem si tentokrát dala poloviční porci) a pak si prosadila svou novou nejoblíbenější hospodu.
Protože tam zas byl můj oblíbený barman. A hrají tam perfektní muziku (včera Hadouken, tenkrát Enter Shikari) Předpokládám, že on bude tím, kdo nahradí v mých platonických objevech Přemka. Teda za předpokladu, že tam bude i příští akademický rok.
A víte, co je vtipné? Že se mi z Plzně vůbec nechce. Chtěla bych tu strávit prázdniny, bohužel není kde no.

Každopádně, ten barman. V jednu chvíli se na nás podíval takovým 'i know you' výrazem. Představuju si, jak mu asi došlo, že nás už někde viděl. Že my jsme ty dvě co se tenkrát bavily dost hlasitě o jeho pozadí a co nechtěly po oficiální zavíračce odejít. Ale smál se. Pořád se směje. Pořád má dokonalé lícní kosti a dokonale opečovávané strniště. (A hlavně má dobrý hudební vkus!)

Muse přijedou do Prahy. Lístky stojí 1300,-, což je cena letošního lístku na RfP. Ještě si rozmyslím, jestli to za ně dám. Zvlášť když jsem je už viděla, ale pořád chci vidět/slyšet Map of Problematique!
Jinak na RfP se zatím ani moc netěším. Vlastně ani nevím, proč tam letos jedu. Jako jo, Franz Ferdinand, Two Door Cinema Club, Crystal Castles ... ale už to není ono. Není to rok 2009 kdy jsem umírala při představě, že už brzo uvidím Placebo a není to 2010, kdy jsem nemohla uvěřit vlastním očím, když se mezi interprety objevili Muse.

A pořád mě deptá ta poslední zkouška. Nebejt tý divný nemoci, mohla už jsem mít prázdniny se vším všudy = mohla bych si užít poslední měsíc v Plzni a chodit se klidně každý den koukat na toho barmana. (Protože stalking, that's why)

Objevila jsem konečně falešné wayfarerky s motivem britské vlajky. Byl by hřích je tam nechat, zvlášť když to byl poslední kus.
Jak měla teď Bětka svoje jubilé, mamka přišla nechápavě k televizi, proč prej pozoruju stovky lodí na Temži, jako co z toho mám. Tak jsem měla nutkání jí říct, že jí prostě zbožňuju, že zbožňuju celý koncept monarchie, že zbožňuju britské impérium a přála bych si aby se nikdy nerozpadlo, naopak, že zbožňuju britskou hymnu, že závidím všem Britům to, že jsou Britové. Závidím jim ten symbol jejich státu, že existuje někdo, na koho můžou ukázat a říct, ano - tohle je můj vládce... ale řekla jsem něco v tom smyslu, že mě to zajímá a je to přeci v zájmu mého studia ...
Tohle nadšení pro Británii se mnou totiž nikdo nesdílí. Všichni vždycky říkaj něco o tom, že to v žádný zemi neni tak ideální a že maj všude problémy, jak kdybych to prej nevěděla.