You and I, we were born to die

Miluju když jedu prázdnou silnicí 100km/hod, vítr mi až nepříjmeně cuchá vlasy, na očích mám sluneční brýle a naprosto bez výrazu pozoruju Šumavské vrcholky. Většinou jsou to totiž momenty, kdy jsem šťastná.

Úplně stejně miluju, když se psem vylezeme na vrchol louky, zastavíme se a já tupě zírám do krajiny, zatímco Endy si někde něco čmuchá a užívá si svoje vlastní štěstí. Všude kolem voní promoklá tráva, kterou slunce nemilosrdně vysává. A na dohled není žádná živá duše.

Miluju i tu jízdu po silnici plné mlhy, v půl třetí ráno, kdy cestou minete tak dvě, tři auta. Miluju ten 'strach' někde vzadu v mojí hlavě, který už nás vidí mrtvé po nárazu do srnky protože je mlha a jedeme moc rychle a no way, že tohle by se dalo ubrzdit. Miluju když trochu zpomalíme a v rádiu začne hrát Video Games od Lany Del Rey. 

Miluju, když ležíme jak mrtvoly na písečné pláži a slunce se do nás opírá a barví naši kůži doruda. Když tlacháme o blbostech a hodnotíme pivní pupky přítomných padesátníků, cucáme přitom bonpari a ujišťujeme se, jak jsme všechny úžasné.

Mám už konečně prázdniny no. Poslední zkoušku jsem nedala takže mě čeká v září, ale nedělám si z toho hlavu. Je to jenom jedna jediná zkouška, na kterou jsem se neučila takže si to samozřejmě zasloužím. I bez ní je můj průměr 1,92 a strašně ráda si to na portále prohlížím. Protože to jsou známky, které pro mě mají mnohem větší váhu než jakékoliv předtím. Ale to už je jedno. Mám prázdniny.

V červenci pojedu do Plzně, mám zamluvený sál číslo 3 a já prostě miluju nemocnice. To už víte. Když jsem z Plzně naposledy odjížděla, bylo mi tak zvláštně smutno. Na jednu stranu jsem se těšila konečně domů, na druhou stranu mi to tam bude chybět. Moje nezávislost, všechny ty hospody, kluby, obchody, restaurace i ta výborná zmrzlina za 15 korun, upravené parky, tramvaje a bezduché bloudění městem v trolejbuse náhodně zvoleného čísla. Noční život a ty dny, kdy jsem skoro nevylezla z postele a nebyl tam nikdo, kdo by mě okřikoval. Jenom já a moje pronajaté čtyři stěny.
Až teď mi došlo, jak se můj život hrozně změnil. A jak jsem za to ráda. Jako kdybych do svých 19 let ani pořádně nežila.

Už mi chybí jenom někdo, koho bych mohla držet za ruku a sdílet s ním svoje mlčení během západu slunce, když stojím na balkoně a slunce zbarvuje dooranžova louku a les naproti. Někoho, vedle koho bych mohla sedět v rychle jedoucím autě, se slunečními brýlemi, s prázdným výrazem a ubíhající Šumavou za okny. Někoho, kdo by mě vzal na Lipno na loďku a utěšoval mě, že se to s náma fakt nepřevrátí a neutopíme se.
(Ne že bych neměla ráda svoje kamarádky, ale...) potřebuju někoho, komu bych mohla říct 'miluju tě' a u koho bych to tak doopravdy myslela.

Ale jinak jsem teď doopravdy šťastná.