Now I'm just somebody that you never used to know

No jako já nevim čím to je nebo co se stalo, ale asi jako něco jo nebo se ve mně prostě něco zlomilo a ta zlomenina vyplavila strašnou spoustu věcí o kterejch jsem do tohohle úterý prostě neměla vůbec páru, že ve mně existujou.
Možná se tomu říká proces dospívání, spíš asi ne. Každopádně je to divný a cizí
Asi jako ten lak na nehtech co jsem si koupila první (oficiální) jarní den 20. března. (Haha, taky jste si mysleli, že jaro začíná jednadvacátýho prostě vždycky? A ono ne) Whatever, ten lak. Jeho barva se jmenuje 'think pink' a prostě já a růžová byl odjakživa oxymorón, jenže ta druhá barva, která se jmenovala c'est la vie byla taková moc oranžová. Takže jo, kromě růžovýho trička, který všichni považujou za bílý mám taky růžovej lak na nehty a je to fakt zásadní zlom v mém životě.

Ale pak jsem se na sebe taky dívala do zrcadla, během vybírání naušnic u nějakejch vietnamskejch překupníků s německým zbožím (no fakt, všechny sprchový gely maj nápisy v němčině a jsou o dvacku levnější než všude jinde a dokonce ani nejsou toxický) ale whatever, stála jsem prostě vedle toho zrcadla a nemohla sem si nevšimnout jak divně vypadám.
Tak úplně jinak než když jsem do tohohle města odjížděla. Jako. Asi bych se nepoznala. Počínaje mýma průkazkovýma fotkama, který jsem záměrně fotila abych na nich byla hezká.
Zato na občance zas vypadám jak kokot no. Ale tak to je klasika a aspoň je to černobílý. Ale jako nedivte se. Přijela jsem na úřad vlakem v půl jedný neumytá po celodenním zoufalém pobíhání po Plzni, kdy jsem všem musela stokrát opakovat, že jsem ztratila všechny doklady a co mám dělat. A pak tam přijdete, vona si vás tam usadí, řekne tak teď si vás vyfotim a vám je prostě trapný říct, jestli se jako nejdřív můžete dojít vedle učesat a namalovat. No, to by byl už dost vyčpělej příběh o mojí nové občance, která vypadá jak řidičák a vejde se mi do peněženkových přihrádek. Od tý doby taky trpim OCD, kdy si každejch pět minut musim kontrolovat, jestli mam peněženku, mobil, klíče a když jsem ve středu přišla na kolej z hospody, zaplavila mě fakt šílená panika že nemám mobil protože nebyl k nalezení v tašce, v kapse prostě nikde.
Byl na stole.
Ve středu no. Hráli jsme kulečník. Tři hodiny. Pak jsem přišla a dělala si úkol na literaturu a prostě jsem byla osvícena duchem chytrým a došlo mi, že ty první dvě věty jsou vlastně dopis a že Edward II. byl stoprocentně gay. Což mě teda napadlo hned jak jsme se naučili, že Marlowe byl taky asi gay. Ale kdo v tý době vlastně nebyl?!
Ve čtvrtek ráno byla mlha. Pustila jsem si Cold light of morning a bylo to přesně ono. Dokonalost. Zívala jsem. Rozespale se plížila na hodinu. Všechno bylo jak ve slow motion a do toho mi Brian zpíval, že v tom chladném ranním světle všichni zívaji a já jsem sjetá. 
Zbožňuju jí. Když nám doslova cituje co Edwardovi pak udělali, že mu strčili žhavý železo do zadku. Příští středu píšem mid-term test. Umim houby.
Stejně jako z francouzštiny, ze který píšem test v pondělí. Asi ho nedám. Asi nechci. Ve čtvrtek jsem z tý hodiny odcházela tak nasraná, že jsem si zapla Papillon na repeat, obula běžecký boty a zmizela za civilizaci. Kdyby těch lidí nebylo venku jako sraček, asi začnu ječet na nejbližší strom. So much hate.

Ale jinak je to dobrý prostě. Od toho úterý. Nevim co se stalo. Strašnej chaos a zmatenost tenhle článek
Všechno je teď hrozně zmatený.
Dneska
byla přednáška saudského novináře co žije a píše v Londýně. V angličtině. Kromě toho, že to bylo boží a všemu jsem rozumněla a smála se jak měsíček na hnoji, když mi odpověděl na twít v češtině (google translator for the win) Byl tam taky on a mně se v noci zdálo, že si hrozně rozumí s tátou a že jsme spolu večeřeli v indické. Ale to byl tak trochu vynucený sen. Ale kromě toho už je všechno mrtvý. Myslim, že ikdybych nakonec byla schopná vytvořit jinej vztah než platonickej, ten chudák by se mnou trpěl protože jsem tak strašně přelétavá rozpolcená bytost, že by se mnou prostě umřel. Ale stejně mě pořád baví bejt jeho stín.

Šly jsme taky do jedný kavárny, kterou nám doporučil ... a kterou jsem už předtím vystalkovala na jeho facebooku ... jeden z nich. Všichni tam pili víno a četli časopisy a noviny a dělali práce do školy a kouřili cigarety a je to pseudointelektuální kavárna. Myslim že pro pseudointelektuála jako jsem já dobrý místo kde navazovat platonický kontakty. Dala jsem si banánovej koktejl.

Asi jsem se otrávila. Nikdy nejezte albertovy sardinky za 14 korun nebo kolik. Můj víkend kterej jsem plánovala strávit přednáškama o arabské kávě, o egyptské kuchyni a ochutnávkou tradičních libanonských sušenek strávím asi spíš tváří v tvář záchodové míse. Aspoň mam výmluvu proč selhat v pondělním testu. Je to jenom francouzština. Céčkovej předmět. Otrava.

Čím jsem šťastnější tím jsem paranoidnější, že mi to štěstí někdo vezme. Ze zastávky tramvaje to mám na kolej tak dvě minuty. Minutu když jdu rychle. Ale stejně slyšim zvuky a vidim postavy, který neexistujoua nedůvěřuju vůbec nikomu.

Neumí mluvit hezky anglicky a pořád se neostříhal což mě štve, ale možná že ho stejně miluju. Co já vlastně vim?
Scio me nihil scire