This could be Paradise

Asi tři články nazpátek jsem psala, že po 25. 10. 2011 bude všechno buď dobrý, anebo úplně špatný.
Měla jsem pravdu

Seminárku jsem stihla napsat s předstihem v sobotu odpoledne. Celkem netypické pro mojí osobu, která na všechno kašle s přístupem 'času dost' Za odměnu jsme se vydaly s děvčaty do našeho oblíbeného disko clubu. Měla jsme v plánu odejít kolem půlnoci protože na mě čekal ještě ten prokletý monitoring. Samozřejmě se to trochu zvrhlo protože se tam vyskytovali turci, žijící v Rakousku, mluvící německy a velmi málo česky, zjevně si k nám vyjeli hledat nevěsty a platili pití. Platili mi hodně pití. Snažila jsem se tomu jednomu vysvětlit, že mu vůbec nerozumím, ale nějak mu to asi nevadilo a pochopila jsem, že má tři syny, jeden dělá kickbox a jezdí po světě.
Tak jo, až se jednou zbláznim, dám vědět.
Domů jsem dorazila něco po páté. Cestou jsem se proplétala hustou mlhou, hřály mě všechny ty vodky s redbullem a svět byl nějakým zvráceným způsobem v pořádku. Bylo mi jako kdysi, možná jsem myslela i na mojí současnou situaci a došlo mi, že jsem se zase stala tím člověkem, kterým jsem bývala před tou nešťastnou hloupostí. Všechno, úplně všechno do sebe zapadalo.

V neděli jsem vstala v jedenáct a nesnášela se protože mi monitoring vůbec nešel od ruky, bylo mi špatně, zkrátila jsem to asi o 400 znaků a narychlo se sbalila abych vůbec stihla vlak. Ačkoliv jsem pila tolik vody, kolik se do mě vešlo, nebylo mi vůbec o nic líp a kousek před Plzní už jsem se fakt bála, že dojde na nejhorší.
Naštěstí mě z myšlenek na to, jak mi je špatně vytrhl jeden mladík co si přisedl a celou cestu až do Plzně se usmíval! Úplně pořád. No řekněte, kolik je dnes na světě takových lidí?! Občas jsme se na sebe nesměle podívali a pak se oba dívali z okna. V hlavě se mi konečně nějak rozběhl příběh, o jehož sepsání už uvažuji několik týdnů, zatím jsem se k tomu ale pořád nedostala. Jeho ústředním motivem je muž stojící na zasněženém nádraží s rudou růží. Vlastně mě k tomu inspiroval muž, který na tom nádraží opravdu tenkrát stál. Sice nepadal sníh, ani neměl růže, ale jiné květiny, ale přišlo mi milé, že tyhle věci lidé pořád praktikují.

Pondělí nějak za moc nestálo, přesto jsem se vydala večer na politologický večírek. Proslov měl vedoucí katedry, nebylo to ani vtipné, ani užitečné. V kontextu všech informací, které jsem se o něm dozvěděla spíš hořkosladké. Ani to víno tam neměli dobré.
Úterý je můj ostrůvek štěstí v celém týdnu. Zvláště ty sudé úterky mám ráda, ale tomuto nemůžu nic vytknout. Pan P. dorazil opět ve svém černém saku, s rozcuchem a stříbrnými hodinkami. Při jeho hodinách zažívám zláštní pocity klidu, jako kdyby to všechno nějak dávalo smysl.
Úterý bylo 25.10. Přesně v 16:30 dorazil náš vyučující ze semináře a vybral si naše seminárky. Na facebookovém horoskopu jsem se dočetla, že moje práce bude náležitě oceněna takže jsem se už ani moc nebála, že bych šla prezentovat před třídu. Karma stála při mně.
V ten den jsem se také dozvěděla, že moje rešerše je přijata a mám tak splněn 1/3 požadavků na získání zápočtu.
Ve středu když jsem tu práci dostala opravenou jsem si nemohla hned nevšimnout toho 'celkem pěkná práce' Karma pořád stála při mně.
Zašly jsme si s I. na pizzu, na vodnici a na čaj protože co si budem povídat, zasloužila jsem si to. Mimochodem zjišťuji, že červené čaje jsou mými favority. A v čajovně si nás už pamatují a na příště máme slíbeno, že exluzivně dostaneme nové dýmky, které budou kupovat a taky nám bylo doporučeno, ať zkusíme nový švestkový tabák.
(Fakt jsem nechtěla jít do Plzně? Fakt?)

Dnešek to všechno ještě podtrhnul.
Sice vstávat v 6 ráno je věc, která mi fakt dělá problém, ale nějak jsem to přežila, navlékla se do silonek, přežehlila vlasy a vyrazila na ten slavnostní akt jménem imatrikulace. Prosímvás asi nás dosti podceňují když si mysleli, že nám ta generálka zabere hodinu a půl. Byli jsme hotoví za půl hodiny a pak znuděně čekali až to v devět začne. Nemohla jsem zadržet smích, jak vedoucí katedry procházel s kamennou tváří v tom modrém taláru s modrou čepičkou. Prostě to nešlo. Ale celkově to bylo vlastně docela hezké. Takový jako pozůstatek po dobách, kdy studium bylo opravdu něco vznešeného. Podařilo se mi nezakopnout, neudělat místo znamení slibu znamení peace, nepodala jsem děkanovi ruku jako první, řekla jsem slibuji dostatečně nahlas a podepsala, že opravdu slibuji.
Potom nám zazněl Gaudeamus igitur, akademický senát se zvedl a s vážnou tváří odešel. Tedy kromě pana J., ten měl očividně co dělat, aby si tu vážnou tvář udržel. Ani se mu nedivím, ten úklonek co museli udělat, než mohli odejít, byl vtipný.
Ve vlaku jsem začala konečně psát ten příběh, nějaký chlapec naproti četl Smrt Zajdy Munroa a mně se v tu chvíli postesklo po knize. Tak jsem se alespoň věnovala přírodě za oknem.

Po trochu delším spánku jsem se podívala na školní e-mail.
Karma je bitch,
ale tentokrát ne.
Všechny ty nervy a stresy, že jsem použila blbý zdroj, že mi to určitě vrátí, že tohle a tamto.
Všechno zbytečně.
Takže k prvnímu kreditu přidávám i první zápočet a už si nemyslím, že jsem ze všech nejblbější a nejhorší a nejmíň cool. Vlastně na to dost možná mám.

Měla jsem pravdu. Tenhle týden byl mezníkem mezi 'nejsem si jistá co tu vlastně dělám' a 'tohle je přesně to, co v životě chci'

A nic jiného než tenhle song k tomu dodat nemůžu.

Všechno je v pořádku 

Všechno 

je 

v pořádku 

Všechno