Pourquoi mon coeur est-il en larmes?

Krize osobnosti mě ještě nepřešla. Typicky nemůžu usnout (vstávám v šest) takže je nejlepší čas si postěžovat svému bložínku jak je svět nanic.

Ve středu se konal seznamovák našeho oboru. Zaprvé jsem měla příšernou náladu, kterou ještě umocnil nepřetržitý déšť a zadruhé jsem děsný skeptik a tak nějak a priori si o lidech myslím že jsou to blbci. Nejde o to, že by tak působili, je to prostě jenom moje zkušenost. Na druhou stranu jsem si říkala, že když nepřijdu, dost možná mi unikne možnost potkat někoho s kým si bud rozumět a pak budu navždycky za loosera a antisociála (což do jisté míry vlastně jsem) No takže jsem se v tom vlezlém dešti vydala hledat hospodu, kde se to mělo konat. Vzhledem k tomu, že moje boty jsou děravé vzala jsem si semišové boty na podpatku, což se ukázalo jako ještě horší varianta než děravé tenisky. Došla jsem tam a měla morko v botách, ještě horší náladu a nemohla najít kudy se jde do 'podpalubí'
Sraz byl v osm, vzhledem k tomu, že chodím všude buď strašně včas nebo strašně pozdě - tentokrát jsme zvolila první variantu - skoro nikdo tam nebyl. Přisedla jsem si k volnému stolu, spolu s tím co má vlasy jako zpěvák z Wombatů. V průběhu večera jsem zjistila, že to bylo špatně vybrané místo protože se kolem mě koncentrovali lidi z Plzně, kteří už se znali nebo znali někoho koho ti ostatní taky, znáte to.
Se stoupající hladinkou se večer stával docela zajímavým. S několika lidmi jsme hráli seznamovací hry a to byla docela sranda, jen mě štvalo, že tam hudba hrála tak nahlas, že jsme se sotva slyšeli. A vzhledem ktomu, že jsem seděla na okraji, spousta mi toho unikla. Někdy kolem desáté se lidi od našeho stolu rozhodli jít se seznamovat i s ostatními, co seděli ve druhé místnosti. Vyrazila jsem taky, podala ruku pár lidem, ve vteřině zapomněla jejich jména a došla si pro Frisco. (za 43 korun, sodoma gomora!) Na tanečním parketě se zjevně dobře bavila T., která se asi vsadila, jestli si za večer stihne zapamatovat všechny protože okolo nás pořád chodila a opakovala naše jména. Povšimla jsem si taky dvou slečen, které mi nebyly sympatické už když vytáhly z kabelky slimky. Protože slimky jsou pro mě poznávacím znamením blbosti. Vzhledem k tomu, že se tam plazily po mužském osazenstvu, jsem je zřejmě odhadla velice dobře.
Když jsem se vrátila ze záchoda, chvíli jsem se opřela o zeď a pozorovala dění. Dívala jsem se na všechny ty cizí tváře, které se mnou mají strávit příští tři roky.
Napadlo mě akorát, co já tam vlastně kurva dělám. Připadala jsem si tam strašně nepříjemně. Všechno to bylo hrozně šrobené a tak. Víte myslím si, že spřízněnou duši člověk tak nějak vycítí, sice ne třeba na první pohled ale bohatě na to stačí pár minut. A já si tam prostě přišla strašně jiná.
Sbalila jsem se a odešla do deštivé noci, do sluchátek pustila Depeche Mode a myslela na soulmate. Přemýšlela jsem, jestli někdy člověk najde víc než jenom jednu spřízněnou duši. Tramvaj pořád nejela a já měla sto chutí začít křičet na lidi okolo, že to nechápu. Že nechápu proč se lidi prostě nemůžou přitahovat jako magnety. Proč musíte poznat desítky lidí, se kterými si nemáte vůbec co říct, než narazíte na někoho s kým ano. Měla jsem mokro v botách a pršelo.

Ve čtvrtek jsem se neochotně vyhrabala v deset z postele a chtělo se mi strčit hlavu do písku.
Odpolední cvičení nám opět odpadlo tak jsem se vydala co nejdřív domů s tím, že se to třeba zlepší.
Ne tak úplně.
Dozvěděla jsem se, jentak mimochodem, že se ve středu v noci táta převrátil s autem na střechu. S naším autem? S autem, které váží bůhví kolik, s tím autem, o kterém mi vždycky všichni tvrdili jak je skoro nemožné ho převrátit narozdíl od těch malých autíček. Myslím, že plán udělat si řidičák jsem v podvědomí odložila ještě mnohem dál. Nemůžu si pomoct, ale to auto mi bude svým způsobem chybět. Měli jsme jich samozřejmě víc za dobu mojí existence, ale s tímhle mám tak nějak spojenou spoustu vzpomínek. Řekla jsem, že se na něj snad radši ani nepůjdu podívat protože bych začala panikařit, že má táta určitě vnitřní krvácení nebo minimálně otřes mozku.
Tak to vidíte, je jedno jestli řídíte rok nebo třicet let, stačí blbá náhoda a blbé počasí a váš život může být ve vteřině včudu. Ptala jsem se ho co se mu honilo hlavou když se začal převracet. Prý si ani nestihl nic myslet.

Přesto jsem našla v sobotu odvahu sednout do auta a jet s M. nakupovat. Zjistily jsme, jak zoufale nudnou nabídku mají v obchodech, koupila jsem si čokoládu v Marks&Spencer (jo, myslela jsem si že tam prodávaji jenom oblečení) sekanou z Globusu a lízátko s hnusnou žvejkou uvnitř (nesnáším žvejky v lízátkách!)
Vrátily jsme se docela pozdě, takže jsem potom do jedné ráno překládala anglické noviny a řeknu vám, že to je teprve potřetí, ale už mě to nehorázně otravuje. S rešerší, kterou odevzdáváme ve středu, jsem ještě nezačala a úplně ve stejné fázi se nachází moje sedmi normostránková seminárka. Neptejte se mě kdy to chci všechno udělat. Já nevím!

K tomu všemu zase čelím svým vlastním debilním myšlenkám. Nevím no. Tohle město na mě má divný vliv. Přijdu si tu asi mnohem víc opuštěná, což je asi docela logické. Nikoho tu nemám. Teda přesněji tu nikdo není ... psychicky. Fyzicky ano, ale nikdo mě nechápe, nesynchronizuje se s mojí duší. Asi tak.
Myslím, že mě čeká hodně zlý podzim... a zima.

Radši půjdu spát a nechám si zase zdát o tom muži v kabátu a šále s rudou růži uprostřed zasněženého nádraží. Občas mívám pěkné sny. Až moc.