Řekl mi: ,,Holčičko jsem na tebe tak pyšný'' a já na sebe taky byla pyšná protože je tolik věcí jinak. Řekl mi, že jsem teď jiná, lepší, veselejší, šťastnější, že jsem konečně našla to, co hledám. Řekl mi, že kdyby mohl, asi by mě miloval, miloval by mě tou láskou, co vás naplňuje a zároveň drtí. Tou nevyhnutelnou, tou, kterou chcete i nechcete zároveň. Řekl mi, že mě plně chápe, že mi rozumí, že ví proč dělám věci takhle a né jinak. Řekl mi, že spolu budeme navždy protože umřeme mladí, že umřeme společně, až ten život nebudeme moct unést. Řekl mi, že mě vezme do Paříže, že spolu projezdíme Francii skrz naskrz. Řekl mi, že nám koupil byt v Londýně. Řekl mi, že život je krásný. Řekl mi: ,,To je dobře, že už nejsi pesimista" Řekl mi, že budeme dekadentní a namyšlení a že si budeme hrát na intelektuály. Žijeme přece ve svobodné zemi! Řekl mi: "Buďme slavní!" řekl mi, že budeme chudí a tak jsme byli chudí. Řekl mi, že mě opouští ... navždy. A tak mě opustil. A pak jsme se potkali a bylo nám jasné, že náš osud je nevyhnutelný, že to tak musí být. Řekl mi, že mě vezme na Měsíc, na planetu múz, že spolu objevíme nekonečno, řekl mi, ať si sundám nohy z toho stolu, řekl mi: ,,Dal bych si muffiny lásko, borůvkové" Řekl mi, že svět je hezký a pohladil mě po vlasech. Řekl mi, že si kvůli mně koupil šeříkovou vůni. Řekl mi: ,,Pojď, umřeme."


A tak jsme umřeli.
Já
i můj život.