For the end will leave us nothing

Dneska je to takový lůzr.
Zaprvé jsem nemocná - takže mám krásný rudý rypák a červené, né rty, ale to okolo, protože tím trpím vždycky když mám tu smrtelnou rýmu
Zadruhé mám nemyté a neučesané vlasy protože je sobota a já se od dvanácti prakticky jen válím v posteli
Zatřetí mám pánské triko bez výstřihu s trapným potiskem, který vám prostě neukážu
Začtvrté, tyhle brýle stejně nemám moc ráda. Jsou staré dva roky, koupila jsem je z nouze, když jsem si na Majálesu v Plzni ty svoje rozbila (asi to byly ty nejlepší sluneční brýle, které jsem kdy měla) Že jsem je potřebovala nutně by vám došlo kdyby jste věděli jak po takovém dvoudenním Plzeňském Majálesu běžně vypadám. To není jako po normálním festivalu, kam jezdím poslouchat muziku a umírat štěstím, do Plzně se jezdím opíjet a cpu se do kotle i na takové šílenosti jako Horkýže Slíže, hlasitě si zpívám, že jsem malá žužužu a toto je moj mikrofón a snad i ten dolar mi dáte protože si budete přát ať konečně držím hubu.Na posledním Majálesu jsem dokonce do toho zábradlí nalítla tak prudce, že jsem kotel musela opustit protože se mi udělalo tak nějak ... blivno. Ale úplně nejhorší je, že se mi tam vždycky podaří ztratit hlas. Druhý den ani nepípnu a všude po těle mám modřiny. (čemuž se nedivím)
A když už jsem se tak dala do toho vzpomínání ...
Proč zrovna Majáles a proč zrovna v Plzni? Poprvé jsme jeli v roce 2007 protože jsme milovaly Fixu, Wohnouty, Fast Food Orchestra, Imodium a Tleskače. + B. má v Plzni tetu, která vždycky poskytla nocleh, odvoz a snídani. A tak se t ostalo každoroční tradicí. Nevynechala jsem ani 2008, kdy jsem měla dva týdny po operaci na dost nevhodném místě a sice mi bylo řečeno, že už dobrý, ale svěřit se, že za pár hodin se na mě bude tlačit pár tisíc lid asi by to dobrý nebylo. Majálesovou tradicí je extra hnusná teplá houba a točený pivo do petky, kterýho se zbavujeme během čekání na vlak z Číčenic do Plzně, potažmo ve vlaku, když je volný kupé. (rozumněj, vždycky jsme tam byly nezletilé) Z nějakého vyššího principu, je vždycky hezky, sluníčko, 25°C takže naše 4 litry houby se za tu dobu lehce zahřejí na správnou fajnšmekrovskou teplotu a když se dostavíme k areálu je to paráda! Taky v tom, že se nám povedlo jí do areálu pronést jenom jednou a to díky tomu, že jsme to neudělaly jediné a tak nám to tam přes plot prpašovala slečna. Když se nezadařilo, holt jsme to pily ... v rychlosti. Ale ono vypijte si ten teplý, laciný, kyselý hnus. Kupodivu jsem s tím měla vždycky větší problém já, ale nakonec jsme vždycky zdolaly celou dvoulitrovku. A ono bylo tak kolem tří odpoledne, před pódiem nikdo, pár nadšenců ... a my dvě. Opilé, rozesmáté a připravené se zdevastovat.
Co se všechno dělo se mi ani nechce popisovat. Nikdy nezapomenu na majálesové svatby, kdy jsme se jako Alík pes a Bára kapr nechaly oddat, i na ty falešné majálesové svatby kdy se nejvtipější větou dne stalo "Holky majálesové svatby pro dnešek končí" Nikdy nezapomenu na ty opilecké hlody při čekání na volnou toi-toiku, taky to drzé předbíhání všech slečen slušně stojících v řadě, na to, jak jsme o půlnoci u Parlamentu (hospoda) potkaly Vejce (Hele Vejce! Ne! Jo! Ne! Odkud mě znáte holky? Vejce, summercamp Prachatice 2008! Ne! Jo! Ne! a tak dál ) Taky ne Karol s růžovo-modrýma pseudama co zbožňovala United Flavour a posunula mou opilost do jiných sfér když mi podala trávu a co jsme jí o rok pozdějc taky potkaly. Taky první ročník, kdy B. nesla nudle a já piva, mimo areál když nějaký chytrák zavolal policajti a my se daly na zběsilý opilecký úprk ( z kopce pozn. autora) Nutno podotknout, že z nudlí ani piva toho moc nezbylo. Nezapomenu na kotrmelce, padání do trávy a to, jak nám v půl druhé ráno ty halušky zatraceně chutnaji, jak držím dvě hodiny pivní moč, protože nechci opustit druhou řadu na Fast Foody a jak můj močák potom zažil extázi. Jak nadávám pánovi ze security, ať mi kurva uhne že hovno vidim. Jak jsme si udělaly věnečky z pampelišek, jak zpíváme Štěstí Jimy Dixona už je to pomalu zakončuje v kabaretu, soudruchové (pět minut se tomu smějeme) jezdí a líbají ho na rty. Jak jsem si vždycky koupila placky a ještě téhož dne je poztrácela. Jak padám na Fixe a těch pár sekund než mě zvednou se mi zdá jak věčnost. Chlapa, co hodil držku přímo před náma. Pamatuju si Lukáše, který mi kupoval panáky a na kterého když jsem si druhý den vzpomněla měla jsem takovýten výraz *bohajehojájsemalekretén* I letos nezklamal a poslal mi k svátku esemesku. Jeho telefonní seznam musí bejt krásná sbírka opilejch holek. Na lsd lízátka, který mi zbyly i na cestu domu, na tradiční nákupy v Olympii, kde jsme vždycky vypadaly jak vesnický holky (špinavý od písku, pořádně neumytý a s kocovinou) mezi těma vystajlovanýma lidma. Jak křičím na zpěváka Airfare, že má kytaru jak buzerant a spousta dalších věcí, na který si teď nevzpomenu.
A když se říká, že některejch věcí si vážíte, až když je po nich, tak tohle je jedna z nich. Už jsme vyrostly a ikdybych letos chtěla jet sebevíc, tak vím, že takovýhle už to nikdy nebude protože už ani my nejsme takový.