Walk away in silence

Bavili jsme se o knihách, že. Dnes mi od Knižního klubu přišla 2×50 ti korunová sleva. ( Spolu se sčítacími listy, taky se přidáte k náboženskému hnutí Jedi? ) To mě potěšilo, alespoň mám další důvod proč si zase koupit další knihu. Taky v Levných knihách mají Forresta Gumpa a je to paperback. Tato skutečnost vyváží to, že je to ve skutečnosti docela nezajímavá a nevtipná kniha ( kromě broskvové pecky ) Ale vždycky když si na ní vzpomenu, vybaví se mi, jak je krásné léto, třicet stupňů, já ležím v nemocnici, ďábelsky mě bolí ruka, ve které mám zapíchlou jehlu na kapačky, jak trávím 10 dní četbou, neholím si nohy a každý den mě lékařky (dětské oddělení asi doktory nevede ) ochudí o pár litrů krve. ( A když jim říkám, nemá to cenu, neberte mi krev z levé ruky, tak si nedají pokoj a stejně mi tam tu jehlu pětkrát zapíchnou ) To jsme si hezky zavzpomínali ...

V mém životě se nic neděje ... Tedy kromě každodeního podkopávání mého sebevědomí. Podkopávám si ho sama protože si nic jiného ani nezasloužím. Na dvě vysoké školy můžu zapomenout což by nebylo tak tragické, pořád zbývají dvě. Jenže zbývají dvě, na které ve skutečnosti nechci protože jsem si zkrátka vybrala FSV.  Prožívám něco jako krizi osobnosti, kdy mám tendenci se zahrabat pod peřinu a nevylézt do června. Nechci maturitu, nechci na školu, nechci titul, nechci pracovat, nechci rodinu, nechci děti, nechci stáří, nechci nic. Taky proč, stejně umřu. A Spalovač mrtvol se k tomuto postoji bezvadně hodí. Až na to, že já nejsem zastánce kremace, ale naopak pohřbení do země. Morbidně jsem si představila, v jakém stádiu rozkladu jsou teď asi zvířata pohřbená na naší zahradě. Přijde mi to ohromné. Člověk, málem se prohlašuje za pána Země, hrdě vynalézá samé ívl technologie a potom hnije v zemi desítky let a vůbec se v té hlíně neliší od někoho jiného. Asi bych byla radši zvíře. Ve zvířecí říši zákony fungují, nikdo je nemění, všichni je dodržují a ti kdo ne, tak ty to stojí život. Neexistují žádné uměle vytvořené hranice, kam smí a kam ne (teritoria možná) A hlavně, být člověkem mě vysiluje, nenávidím paměť, nenávidím myšlení a nemít to všechno by mi nechybělo.
A podle vás asi jenom blbě kecám, ale mně už je to jedno. Stejně mě nikdy nikdo nepochopí protože jsem prostě zvrácená a lidi to chápou jako že si dělám srandu, že to tak doopravdy nemyslím. Že když doma říkám, že život je k ničemu protože na jeho konci je smrt, tak si dělám srandu, že jsou to jen takové blbé řeči. Je to smutné, myslela jsem, že z toho vyrostu. Že až zakusím radosti života, změním názor a budu najednou moc chtít žít. Takže buď jsem nezakusila radosti života ( což jsem asi nezakusila, ale taky už jsem trochu vzdala po nich pátrat ) nebo jsem prostě divná. Jsem generace, která se nevyrovnala s přelomem tisíciletí jak by řekla naše češtinářka. Jsem romantik, jsem prokletý básník, jsem beatník, jsem hnutí hippies, jsem bordel z Viktoriánské éry, jsem Paříž po válce, jsem opilá na Montmartru, jsem Van Gogh bez ucha, jsem Verlaine, který nedokáže žít s Rimbaudem, ale ani bez něj, jsem Jim Morrison, umírám ve vaně, jsem Kurt Cobain a střílím se do hlavy, jsem Ian Curtis a oběsím se. A co je na tom špatného. Žít deset let na maximum, zkusit všechno a když zjistíte, že to vlastně stejně k ničemu nebylo a už nezbejvá nic pro co žít, tak sbohem.

Je čas na Placebo, zahrabat se do peřin a klesnout ještě hlouběji do zátoky sebenenávisti, pohrdání životem, do pocitů zbytečnosti, beznaděje a pěkně se v tom všem podusit.

A tento klip si pustím jako kulisu