Alenka v undergroundu

Nakonec to vždycky špatně dopadne ...

Jsem zavřená doma, zčásti proto, že mám rýmičku, zčásti proto, že jsem líná jako prase a zčásti proto, že mám poslední měsíc děsnou potřebu být sama.
Počet slov, která za den řeknu se snížil na absolutní minimum. Vlastně říkám jen, ahoj, ne, já se naobědvám později, ahoj, několik nepřítomných hm, zítra jdu na maturák a v neděli pojedu do kina.
Raduju se z hovadin, poslouchám pořád dokola Kids od MGMT, dopoledne, kdy je sluníčko mám ze všeho takovou zhuleneckou radost. A kolem druhé hodiny na mě sedá splín. Zaprvé mám pocit, jako kdyby moje mládí tento rok končilo. A zadruhé ... ani nevím. Zase se na mě valí ten šedivej mrak plnej lidský zbytečnosti. Ale to bude dobrý, ono zas přijde jaro. Nebudu mít čas myslet na blbosti.

Stále se stávám frustrovanější, zítra se mi nikam nechce a přitom chce. Nechce se mi pít, nechci být opilá a dělat věci, které normálně nedělám. A je mi jedno, která stránka mé osobnosti je víc skutečná, jestli ta střízlivá nebo opilá. Na druhou stranu se mi chce mezi lidi. Chce se mi dělat něco neobvyklého, ale asi chci mezi cizí lidi. Chci být součástí anonymního davu.

Protože začínám mít pocit, že z těch lidí co znám mi brzo praskne hlava, že už to s nima nevydržím. Už je nechci poslouchat, nechci vstřebávat informace. Jsem jako houba, vsáknu do sebe všechno co můžu, ale i houba má někde svojí hranici maximální nasycenosti a teď je třeba mě zmáčknout, všechno to ze mně vymačkat a až pak budu schopná žít dál, znova.

Mám neuvěřitelnou smůlu na knihy. Už ani nevím, kdy jsem naposled četla něco, co by mě vzalo jako knihy kdysi. Co já vím, třeba je to mnou, třeba ze mně vymizel všechen cit, když jsem se snažila, tak moc jsem se snažila už nikdy nic necítit. Tak teď už to asi neumím.
Rezignovaně píšu jednu maturitní otázku za druhou, nutím se do povinné četby, vyhazuju přebytečnosti mého pokoje, čtu si o anglické gramatice, kapu si do uší peroxid vodíku, koukám se na filmy, průměrné, podprůměrné i všemi milované. Nic mi nedávají. Přelet nad kukaččím hnízdem mi přišel jako dvě hodiny kvalitní nudy.

A taky mě napadá, že tyhle pocity třeba vznikaji právě proto, že nejsem mezi lidma. Tohle je můj vnitřní rozpor, nedokážu bejt ani sama ani mezi lidma. Nedokážu vystát druhé, především proto, že nedokážu vystát ani sama sebe.

Pane Kafko, přerušte prosím tu linii průměrných knih. Mám pocit, že vy jste přesně tím pravým, co teď potřebuji.

Jo a kdyby někdo z vás znal recept na něco neodolatelného, co obsahuje tvaroh a jablka, tak chci recept protože mám potřebu něco upéct.
Tak co se to se mnou sakra děje?!