Let's talk about fears

Nedavno jsem si uvědomila, jak moc velkej posera jsem.
Asi před měsícem nám někdo rozbil okno u vchodových dvěří ( pravděpodobně mířil sněhouvou koulí na štěkajícího psa a minul tak o dva metry ... ) Byla jsem v přízemí, tudíž jsem to všechno slyšela, vyděsilo mě to a místo toho, abych byla odvážná a statečná prostě jsem zůstala stát na místě a udělalo se mi špatně.

Myslela jsem si, že na divný sny jsem si už zvykla, ale stejně se pokaždé vzbudím. Dřív se naší rodinu pokoušeli vyvraždit psychopati, teď už jsou to sny jenom o mně. To po mně střílí nějaký magor, můj dům hoří, já jsem v koncentráku ... Ten sen samotný nic tak děsivého není, horší je to probuzení uprostřed noci, do tmy, ve které není vidět vůbec nic a snaha se ho zbavit. Jenže jakmile zavřu oči, prostě se drze vrací a chce se mi vnutit. Někdy mi zabere třeba hodinu se vzpamatovat a znova usnout.

Nesnáším chození domů v noci. Zvlášť když je teplo. Zima mi dává trochu pocit bezpečí. Nenávidím když cestou potkám cizího člověka, když jde lidí víc spíš mě to uklidní, ale samotný člověk mě děsí.

A zvuky. Nemusím být ani sama doma / což stejně moc nejsem / aby mě každý nepatrně podezřelý zvuk vyděsil. Stačí, když sama od sebe zavrzá naše debilně udělaná podlaha, když někde něco bouchne. Ale úplně nejhorší je to všechno samozřejmě v noci. Když mě tenkrát probudily ty zvuky co zněly jak když nám někdo něco hází na střechu, mohla jsem umřít strachy protože jsem jako koza, když mě někdo poleká, nejsem schopná se hnout, zkamením a je mi špatně. 

Někdy si připadám, jak když mám strach ze všeho. Od dětství jsem nenáviděla ty bouřky přes celou oblohu. Naštěstí je naše město tak trochu izolované těmi kopci ze všech stran, takže ty úplně obrovské bouřky nás taknějak obejdou, ale ono stačí, když přijde bouřka ze severovýchodu. Ty jsou nejhorší. Ačkoliv se ráda dívám, něco mě na tom přitahuje, tak mám strach. Mám strach, že uhodí zrovna do našeho domu a že hromosvod bude k ničemu ... / Ale tenhle strach je asi zcela oprávněný, při jedné bouřce uhodilo někam blízko. Těžko říct jestli přímo do našeho domu nebo k někomu ze sousedů /

V poslední době se mi taky zdá často tom, že náš dům hoří. Uhořet, mi přijde možná horší než se utopit. Když se pak vracím k možnému původu všech těch přehnaných obav, vybavuje se mi, že v naší ulici hořelo. Chodila jsem ještě do školky a když jsme se vraceli, procházeli jsme okolo té ohořelé garáže. Tehdy se u nás doma řešilo jenom to, co by se asi stalo, kdyby se ten oheň rozšířil.

Ne přímo strach, ale pocity úzkosti mi přivodí i prudký noční vítr. Zatímco všichni v domě poklidně spí, já se při takovém počasí budím tak desetkrát za noc. Vždycky si uvědomím, jak moc křehká jsou ta naše obydlí. Jak málo stačí a ta největší jistota je najednou pryč.

Ale asi největší strach, strach, který mě opravdu dokáže paralyzovat a působí mi přímo fyzickou bolest je strach, že uvidím mrtvého člověka. Ačkoliv mi mozek logicky říká, že to není možné. Tenhle strach má kořeny někde v hlubokém dětsví, kdy jsme se přestěhovali z bývalého pokoje do toho nynějšího který je v podkroví a koupelna je přesně naproti. Jako malá jsem měla tak hrozný strach jít na záchod, že jsem kolikrát přesvědčovla sama sebe několik hodin. Dveře jsou totiž částečně prosklené a světlo z ulice na to sklo vrhá odraz ve tvaru sedmičky. Děsilo mě to. Děsilo mě otevřít dveře, přejít chodbu a otevřít další dveře. A děsí mě to dodneška. Z trochu jiného důvodu. Kdysi se mi stalo, že jsem tam tu mrtvolu prostě viděla. Ne doopravdy samozřejmě, ale byla jsem tak psychicky mimo, že jsem si jí tam prostě představila, vysnila. Samozřejmě to celé trvalo nějakou milisekundu, ale dodneška si dovedu do detailu přesně vybavit, jak vypadala.

Kupodivu mě neděsí takové věci jako že se stanu obětí teroristického útoku, že zemřu při nehodě, že mě někdo zabije... mám mnohem větší strach z přírody a toho, co neexistuje než ze skutečných hrozeb. Jedinou výjimkou je pak ten případ, že by se někdo dostal do našeho domu, za jakýmkoliv účelem. Přecijenom tak vyděšený člověk jako já by těžko snášel, že někdo narušil jediné místo, kde se většinu času cítí v bezpečí.

Každopádně jak řekl Dan Carnegie, strach neexistuje nikde jinde než v našich hlavách

Takže teď je jenom nějak dostat ven...