Stella was a diver and she was always down

Snažim se z ničeho nic nedělat, ale moc mi to zatím nejde. Hádám, že po pár týdnech bude zase klid, takže chci ať ty tejdny běží hodně rychle. Na druhou stranu, příští týden mě čekají maturity nanečisto a na ty se netěším.

Taky tak nemáte rádi lidi, co od nějaký vaší oblíbený kapely poslouchají v podstatě jenom 3 písničky ale všude říkají jak je milujou? Nebo jsem divná jenom já? Ale jo, asi jsem divná jenom já.

Zjistila jsem, že budu ten případ, který u maturity všechno hrozně rychle odříká a pak mě budou učitelé trápit doplňujícíma otázkama, protože prostě neumím mluvit pomalu a systematicky.
V rámci týdne knihoven chtěla naše knihovna udělat jakýsi rekord ve čtení a poslouchání, co já vím. Samozřejmě si vybrala na čtení mě protože jsem byla v pátek  na těláku trochu drzá. Trochu ... Každopádně jsem byla donucená číst příběh jednoho místního rodáka, kterého nemám ráda od dob, co jsem jednou navštívila jeho kurz tvůrčího psaní a pak nás obtěžoval v kině na Requiem for a Dream. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že je to napsané né jak pro děti, ale dítětem. Něco takového si představuju u 11-ti leté trochu nadanější holky, možná né v takovém rozsahu ( omg fakt jsem to byla nucená číst úplně celý!? ) ale rozhodně ne u 40-ti letého člověka, který ze sebe dělá něco, co rozhodně není. Jsem vlastně velice ráda, že jsem na to tvůrčí psaní šla jenom jednou.

Nevim proč když mám něco, čeho jsem se celý září snažila dosáhnout, tak myslím na kraviny okolo, který mi můžou bejt úplně ukradený. Asi je to tím, že jsme maloměsto no. Ale i tak, pořád ještě je to jenom hospoda plná převážně blbečků, který jsou mi úplně u zadní části těla, žejo. Za 7 měsíců ( což je příšerně děsivý ) už na tohle město budu stejně z vysoka ... produkovat věci ze zadní části těla ... 7 měsíců je najednou nějak moc krátká doba. Vůbec se mi nechce měnit svůj osmiletej rituál, natožpak ten třináctiletej. Vždyť ono i to vstávání v sedm se nakonec dá nějak přežít.

Chce se mi zase utéct protože jsem tu už rok, ale už jsem dávno vyrostla z představy, že můžete být anonymní. Oni si vás vždycky najdou. Vždycky jsou to ti nejtišší čtenáři, co se nikdy nevyjádří, ale v koutku mysli si všechny informace skládají do takové miniaturní databanky a když se jim to pak hodí, vytahnou všechna data a roznášejí je mezi ostatní. Je jim úplně jedno, že jste prostě jenom člověk, co se nestydí říkat věci světu, jenom je nechce říkat konkrétnímu světu. Dokud nevíte, že existují, je to fajn, máte pocit, že můžete volně dýchat, ale časem si jejich přítomnost začnete uvědomovat. Jako kdyby vám přímo dýchali na záda. Všechno je to docela skličující, ale když utečete prokážete jim ohromnou laskavost. Nepochopí, že opravdu nestojíte o jejich zasranou přítomnost, berou to jako zběsilý úprk, ze strachu, ze zbabělosti. Mě už to pořád dokola nebaví, na druhou stranu ráda poznávám zajímavé lidi a celý tenhle blogový svět je úžasně propletená pavučina, na které se potuluje zajímavých lidí spousta a poznáváme se přes komentáře a přes naše vnitřní výblitky. Pokud bych teď klikla na to jediné tlačítko, že nechci mít veřejný blog, bude to neskutečná úleva, oni mi přestanou dýchat na krk ... ale, uzavřu se světu. A já nevím, jestli zrovna tohle je ten důvod, proč jsem psát začala.
Anyway, chci jen říct, že až se vám tu objeví, že můj blog je pouze pro 'vyvolené' tak si klidně dejte vědět o přístup, pokud budete mít zájem, of course.