English summer rain

Abych pravdu řekla, tak mě trochu stresuje, že mě čte tolik lidí. ( Totiž Heuréka! před nedávnem jsem objevila, že tu přibyla záložka 'statistika' ) Nečekala jsem víc než deset lidí a ono je to několik desítek návštěv denně.
To trochu uspokojuje moje ego, na druhou stranu to dost znepokojuje mojí antisociální duši.
A doopravdy mě pobavilo, že můj blog vyjede, když na seznamu zadáte 'jak potratit' :D

Byla jsem pozvaná na sobotní oslavu a musím říct, že mě to opravdu překvapuje. Proč mě člověk, který mě nemá rád zve na oslavu? Proč má pořád potřebu se přetvařovat a dělat, že mu nevadím, když oba víme, že to tak není? Některý lidi asi nemám šanci nikdy pochopit.


V pátek IAMX, což mě samozřejmě nečeká... Mně je souzeno mít IAMX spojené jenom s hnusnýma zážitkama. Dodneška si pamatuju, jak stojím na trajektu a dívám se na světla v Doveru a sleduju, jak pomalu mizí, jak mizí celej britskej kontinent a jak mi dochází, že je to možná naposled, co něco takovýho vidim. Pamatuju si, jak s nelibosí nastupuju v Calais do autobusu, jak si pouštím IAMX, zavírám oči a snažím se nespáchat sebevraždu. Taky si moc dobře pamatuju, jak se ztrácíme ostatním na Pont d'Iéna, jak se tlačíme davem turistů a nakonec nacházíme autobus, jak se všichni naposled fotíme s nejslavnějším pařížským kýčem a jak projíždíme kolem Notre Dame, nad kterým visí obrovský úplněk a jak zapínám IAMX a sleduju noční Paříž a jak mi zprvu vůbec nedochází, že odjíždím a když mi to dojde, na samém průmyslovém okraji Paříže, tak mám pocit, že můj život právě skončil. Pamatuju si, jak se hrávali ve Věži, v době, kdy byla moje zoufalá zamilovanost na samém vrcholu a jak jsem tam jenom seděla, hleděla do sklenky červeného a psala zoufalé věci. Jak jsem chodila domů příliš pozdě nebo příliš brzo a jak to svým způsobem bylo všechno krásný, krásně zoufalý.
Zřejmě se nikdy na žádný koncert IAMX nepodívám protože koncert IAMX je zcela jistě krásný zážitek a to mi není souzeno. Možná bych to ani psychicky neunesla, vidět a slyšet naživo kapelu, která mě provází už několik let vším špatným. Třeba by mi to tam najednou začalo všechno docházet protože každá jejich písnička je specificky přiřazená k některému mému životnímu období, k některé důležité věci, kterou jsem buď posrala a nebo jí nemohla ovlivnit ( všechny ty odjezdy )
Třeba by mi ale stačilo vědět, že ještě někdy budu mít možnost vrátit se na ta místa a prožívat tam něco hezkého. Kdybych věděla, že jednou zas pojedu okolo Notre Dame až bude úplněk a že ještě někdy uvidím Doverské skály, že budu v pět ráno ( našeho času ) stát zmrzlá a rozespalá na trajektu  a budu sledovat, jak se přibližuje Británie a vzdaluje celá Evropa, celý můj dosavadní život jak mizí někde v dálce a začíná něco nového. Jenže myslím, že nic takového se nikdy nestane ...