Omlouvám se předem, za mojí neschopnost napsat teď něco uceleného, něco, co by dávalo hlavu a patu, pravdou je, že tenhle článek je po druhém odstavci srozumitelný jen dvěma lidem. Jeden z nich, si ho pravděpodobně nikdy nepřečte a ten druhý ho číst nemusí protože o něm věděl ještě dřív, než byl vůbec sepsán.
Dneska, po skvělém týdnu je asi ten pravý čas, to nějak uzavřít.
Velká změna nastala v mojí kamarádské sféře. O tom už byla řeč. Nejenže jsem beznadějně propadla večerům/nocím s W. ale konečně jsem se začala dívat jinak i na lidi, které považuju za kamarády už dlouho.

Do pondělního odpoledne bych vám tvrdila, že tohle je ta úplně největší změna, jenže pak se stalo něco, co jsem nečekala, neplánovala, chvílema nechtěla, chvílema chtěla hrozně moc, chvílema jsem si to hodně užívala, chvílema mě to sralo, ale dohromady to vytvořilo skutečnost, které pořád nějak nemůžu uvěřit. Má spontánní rozhodnutí vždycky způsobovala úžasné věci, takže když jsem jich udělala několik najednou, zákonitě z toho muselo vylézt něco hodně výborného. Nedokážu o tom psát,  ikdyž bych to někomu strašně ráda řekla, ale mám pocit, že jediný člověk, který by to pochopil to už stejně ví...
Jediné čemu pořád nerozumím je, kdy se to ve mně všechno zvrhlo a nabralo to tenhle směr. Ale je mi to jedno, všechno to je, jak mi bylo řečeno, ad absurdum.
A tohlej e to nejdůležitější. Všechny ty věci se totiž staly protože jsem je tak chtěla já. Nikdo mě nevodil za ručičku, nikdo se mě nedoprošoval. Byla jsem to já, kdo si to všechno zvolil. A to mě uspokojuje.

Započala jsem i etapu, kdy budu chtít všechen volný čas trávit pryč, na úkor školy. Dneska jsem se na ní vykašlala, jenom proto, že jsem včera dala přednost sobě před školou. Když jsem se o několik hodin později vrátila domů, nebyla jsem schopná na nic myslet, nic dělat, mohla jsem se tak akorát vznášet někde na obláčku a připomínat si, že je to všechno skutečné.

Ne, nedokážu prostě napsat věci tak, jak bych chtěla. Zapomeňte na všechno, co jsem vám teď naservírovala a přečtěte si pozorně jenom tohle:  Můj život se zabalil do krásných věcí, do krásných požitků, prožitků, slov a činů. A tak jsem to vždycky chtěla, nebudu tvrdit, že ne. Od takové blbosti jakou je ta zvláštní cigareta, přes slova, která byla řečena až k tomu, co ta slova způsobovala, to všechno bylo kouzelné a intimní ... protože celý svět o tom až do teď neměl ani páru. A nejhezčí na tom je, že je to vlastně hrozně obyčejná věc. Jenže tím vším kolem, se stala úžasnou, jednou provždy.