Blame it on the boys

To je samý symbolismus a impresionismus a já nemám nejmenší ponětí, jak zakomponovat do básně zvuk sanitky.
Protože jich tu teď jezdí strašně moc a tak...

Zítra nás čeká pasování. Prostě nás postříkají záchodovýma vůněma, polijí nás nějakou *** a řeknou nám, že teď jsme mazáci. Ale patří to k tomu gympláckému životu, tak se i obětuju.

Ráno mi zpříjemnil Mika a proto ho teď musím poslouchat, taky proto, že je venku hezky, že jsem pořád ještě šťastná...
Že už tolik nekouřím, na druhou stranu všichni kolem začali ve velkém hulit a já "musím" s nima a samozřejmě mi to hrozně vadí. Dívat se pod vlivem na porod a ze všech sil se přemáhat, abych se nesmála, je docela vyčerpávající. Navíc jsem zjistila, jak moc nesnáším, když nemám svoje tělo pod kontrolou.
Pořád ještě svou ženu miluju a nevyměnila bych jí za nikoho ^^ Asi je to těmi 11 lety co se známe, asi jo...
Zasekly jsme se v období flashbacku. Všechno mi to nápadně připomíná rok 2007. Teda nastaly dvě zásadní změny, ona má přítele a já jsem ve svém volném vztahu, jinak je všechno stejný. Kdo nám to říkal o historický šroubovici? Asi M.

Ten Mikův optimismus je nakažlivej, fakt,fakt.

--- O večerech mě napadá spousta věcí
Problém je, že už je neumím napsat, tak, jako dřív.
Asi už se mi tolik nechce, zacházet do hlubin mojí mysli, zůstat na povrchu je snažší.
Ale chtěla jsem říct,
že jsem byla strašně moc hloupá.
Teď, když to konečně vím, jsem to dokázala změnit.
Je čas, věnovat pár hodin zbytkům starého života a zničit je, přeorganizovat, přizpůsobit...

Ale nejdřív, nejdřív se na to musím vyspat
Přečíst si pár jeho básní a hledat v tom samu sebe protože věřím,
že tam někde jsem zakomponovaná...