Bylo mi krásně. Možná sem i byla šťastná, ale pocit štěstí si neumím uvědomit.
A zkurveně moc se mi chtělo v tom světě úžasnosti zůstat.
A Praha je teď plná božských Megů
A ... A ... A ...
Spala jsem sice jenom pár hodin, ale God bless Agip s jejich kávou z automatu a možná už tehdy jsem byla šťastná, ikdyž mi bylo jasný, že do devíti to nemůžeme stihnout. Ale víteco, nejdůležitější lidi chodí vždycky pozdě. Nakonec jsme to stihly úplně akorát na začátek promítání filmu a byla jsem úplně divná, protože když jsem tam ty lidi viděla, chtěla jsem brečet a jet domů.
Jenže pak mě najednou něco osvítilo, a bože, byla jsem fakt asi šťastná a psala si dobrovolně tolik poznámek, kolik jich nenapíšu ve škole. Dokonce mi bylo jedno, že toho narozdíl od ostatních o našem zákonodárném systému moc nevím. / A možná blahá nevědomost /
Byla jsem šťastná i nahoře v té galerii, když jsem se smála znuděným poslancům.
Jenže krásné momenty děsně rychle vyprchají a pak byly tři hodiny, já měla své podkladové materiály solidně popsané, snědla jsem jeden kuřecí toust z poslanecké kantýny, dala si jeden Lipton, odkroužkovala test a nevyhrála knížku, dostala osvědčení a sbohem krásný dne. Přísahám, že bych tam klidně seděla další dlouhé hodiny.
Potom jsem se divila, že na Matfyz chodí zajímaví kluci, koupila první dárek k Vánocům a nejradši bych si ten rýžový sprchový gel nechala pro sebe. Intelektuálně jsem rozšířila svoji knižní potřebu o několik učebnic nejenom na ZSV, ale možná by nebylo na škoda investovat i do těch ostatních oborů protože kromě fyziky a chemie, mi letos ostatní předměty přestaly vadit.
Budu nekonečný student, protože vedle mezinárodních vztahů, psychologie a literatury se na můj seznam " Kam bych asi tak po gymplu chtěla" se už definitivně vyšplhala i politologie. Navíc víteco, politika tu bude vždycky, může to být perspektivní job a v Poslanecké sněmovně, stejně jako u nás ve škole, nemají na záchodech mýdlo, takže bych se tam cítila "jako doma"
Musím říct, že 6 stupňů nad nulou a vánoční výzdoba je fakt na blití. Ale chápu to, přece už je listopad ...
Zas nevím co se sebou. Jsem nešťastná a přitom je mi úplně krásně když si na cokoliv ze včera vzpomenu. Ikdyž je to třeba jen ten autobus co nám málem ujel / a možná to tak mělo být / nebo třeba košile prvního přednášejícího. Tohle určitě byl pocit štěstí.
Chci aby tohle naše škola podporovala mnohem víc. Chci přednášky na naší škole a taky chci, aby nám konečně někdo řek, jestli ta Natálie Kocábová přijede nebo ne.
The Last Shadow Puppets teď dokreslují moje pocity a pak přejdu na Interpol a Placebo a skončím ve své shnilé díře po duši a bude mi mizerně a na umření a potom usnu a TO VŠECHNO bude ještě větší minulostí než dneska.
Přesně takovéhle skutečnosti jsou deprimující.
Žádné komentáře:
Okomentovat