Je me maquills avec sombre couleurs

Já chápu, že né celý svět bere momentálně francouzskou porevoluční krizi,

ale nevím proč,

všechno ve mně teď evokuje obraz mojí kavárny uprostřed Paříže, kde prostě stojí čas.

Čas totiž stojí úplně všude.

Vracím se do mých čtyřkových období a nevím proč, ale ta bílá košile mi něco připomíná.

Jsem ráno moc líná, brát si černou košili a ještě línější si přijdu dneska

Protože včera když jsem vylezla z té vody cítila jsem se úplně dead a neudržela jsem se na nohou.

Ale při plavání je mi fajn. Zapomínám se trápit a zapomínám na zoufalost celé mojí situace

A asi sakra musím do knihovny, protože internet je na obsahy Bratrů Karamazových skoupý a když už ne, tak je to dlouhé přes tři stránky a to by zcela jistě přesáhlo stanovený limit 5 minut speaking.

Od realismu mě zcela jistě odrazuje skutečnost, že to je všechno děsně dlouhé. Jakože knihu co má tři části jsem zatím svedla přečíst jenom jednou. A uznejme, že Stmívání je nenáročná četba.

Něco jako stoprocentní hrozba státních maturit mě dokonale stresuje co se týče vybírání seminářů. Protože jakmile si zaškrtnu dějepis, nic už mě nevysvobodí ( leda že bych se zbláznila a dala si místo toho třeba biologii )

Jenže co když...

A co když se pak rozhodnu, že mě nějaké mezinárodní vztahy nezajímají

a politologie je mi taky ukradená

a psychologie je děsně zbytečný obor

A prostě přestávám vědět, co se sebou

A to je třeba dnešní pointa