Je to už dva a půl roku, co jsem nenapsala ani čárku.
Už ani nevím, jak se to vlastně dělá.
Nevím proč jsem vlastně přestala, a nevím ani, proč znova začínám.
Možná se ve mně hromadí zas to prázdno, od kterého mě psaní vždycky uchránilo; abych se z toho nezbláznila.
Tolik se za ty dva roky změnilo. Není půl jedné ráno, což byl můj obvyklý čas na psaní. Nesedím v naprosté tmě v posteli, s hlavou plnou myšlenek, které potřebují ven.
Sedím v kavárně. S kafem a vínem. Je sobota odpoledne uprostřed července. Jindy nemám na svoje myšlenky čas, než o víkendu. Stal se ze mě člověk, kterého jsem se vždycky bála.
Dospělý člověk. S dospělou prací a dospělými starostmi. Jakkoliv jsem občas naivní, impulzivní a bezstarostná, někde vzadu pořád myslím na to, že musím do 25. zaplatit nájem, elektřinu, internet, telefon... A taky tohle kafe s vínem. A ještě mi musí zbýt na jídlo. A na spoření. A nedejbože kdyby se mi třeba posral počítač.
Žiju v životním cyklu práce - víkend - dovolená - práce.
Už nevím co to je se v úterý strašně opít protože ve středu nemám co dělat, nebo jdu do kavárny až odpoledne. Můj čas se ustálil a je plný stereotypů - což byl do jisté míry asi vždycky, ale pociťuju to mnohem víc.
Je polovina července, uplynulých 12 dní jsem strávila nemocná a měla tak čas trochu přemýšlet. Nad vším a zároveň nad ničím. Naučila jsem se totiž nepřemýšlet. Neřešit. Nerýpat se sama v sobě.
Až jsem se před pár dny ocitla v situaci, kdy sedím na posteli, je skoro půlnoc a já bezdůvodně brečím a nemůžu přestat.
Jsem dospělá, ale pořád se s tím nedokážu vyrovnat.
Mám práci, která je relativně dobře placená, kde mám super kolektiv, skvělou šéfovou, za rok a půl už jsem stihla být povýšena a třetí zvýšení platu. Přesto se cítím trošku vyhořele. Protože jsem pořád jen velmi postradatelné kolečko v obrovském stroji a moje práce, jakkoliv je třeba dobře odvedená, mi přijde naprosto zbytečná.
K tomu se v poslední době přidalo celkem solidní FOMO, realita toho, že úplně všichni moji kamarádi už jsou zadaní, blížící se narozeniny a pak už ten noční výbuch emocí docela dává smysl. Neustále mám pocit, že se snažím žít ale moc mi to nejde. Pořád mám pocit, že jsem v něčem selhala, ale nedokážu úplně přesně říct v čem.
Samozřejmě je to důsledek mého šíleného perfekcionismu a všech těch věcí, které si nesu už z dětství/puberty. Jakkoliv jsem to vždycky potlačovala a pohřbívala, někde to ve mně pořád je. A teď to vyplouvá na povrch.
A tak zase píšu. Aby mi bylo líp, asi. Abych se naučila myslet. Abych se přinutila hrabat sama v sobě. Abych si začala zase rozumět. A naučila se sama se sebou konečně žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat