It's over now, the music of the night

Jedenáctý rok mého internetového života se blíží ke konci




Vyhazuji ze svého života spoustu věcí. Nikdy nebudu kompletní minimalista, ale poslední dobou mě tíha všech těch věcí, které mám, táhne někam dolů, hluboko. Na dno jezera kde nežije vůbec nikdo, jen ticho.

Dneska jsem se rozhodla vzdát i těch nejvíc zatěžujících věcí. Deníků, diářů, dopisů, básní... polovičatých vzpomínek.
Vzpomněla jsem si na Zorku a na Kubu, toho času dva nejdůležitější lidi v mém životě. A teď už si ani nevzpomínám, kvůli čemu jsme se vlastně tenkrát tolik pohádali.
Lidská paměť je tak nedokonalá.

Snažím se vzpomenout si na jeden konkrétní den loňského roku. Snažím se si vybavit svoje pocity, okolní prostředí, konkrétní slova. Snažím se vybavit si, kde jsem udělala tu největší chybu. Ale moje paměť už nespolupracuje. Nevzpomíná si na den, o kterém si namlouvám, že mě dovedl až sem.

Snažím se vybavit si tváře, vůně, pohyby, svoje pocity, ale vidím jenom útržky. Zkreslené momenty. To všechno je pryč, a já se už přes rok snažím nežít v minulosti. Občas se mi to dařilo. Poslední dobou trochu míň.

Tenhle blog. Tohle pohřebiště myšlenek. Má dneska přesně 555 příspěvků (a vy jich 95% nevidíte). Myslím, že je nejvyšší čas to uzavřít. 11 let jsem se svěřovala anonymním duším na internetu (a taky velmi konkrétním lidem, kteří si vždycky našli cestu, kteří nedokázali odolat té zvědavosti).
Protože nemá cenu žít v minulosti, protože tohle je pohřebiště všeho negativního, co ani nemá cenu si připomínat.

Jen bych ráda vzkázala svému budoucímu já, které si tohle bude jednou určitě číst, že to tu opouštím na konci roku 2016. Na konci roku, který všichni považují za mizerný. Já naopak.
V roce 2016 jsem poznala nejvíc inspirativních lidí. Lidí, kteří mi otevřeli oči, kteří mě posunuli zas někam dál, jinam. Našla jsem konečně vůli a motivaci něco změnit. Choulila jsem se často do L. náruče. Protože tam bylo bezpečno. Změnila jsem prostředí, ale nezapomněla na všechny ty lidi. Našla jsem svého muže. Procestovala další kousek Evropy. Uzavřela jednu velmi bolestivou kapitolu. Uvědomila si trochu víc svojí cenu. Pochopila, že slova jako láska a vztah mají je takový význam, jaký mu sama přiřadím. Že spokojená a šťastná můžu být i ve vztahu, který se vymyká obecně zajetým představám o partnerských vztazích. Opustila jsem a odpustila. Spoustu věcí si připustila a přestala s nimi vnitřně bojovat. Rok 2016 změnil hodně. Hodně k lepšímu. Všechno tohle za pár let zase zapomenu, nebude to podstatné, podstatné bude, že si (snad) všechno to, co jsem se letos naučila ponesu dál.

Chtěla bych jen svému budoucímu já vzkázat, a připomenout mu, jak moc mě v posledních dvou měsících paralyzovala nerozhodnost ohledně školy. Chci si připomenout, jak moc mě myšlenka na její dokončení ubíjela a vysilovala. A chci si vzkázat, že ať už se rozhodnu jakkoliv, nemusím toho litovat. Protože jsem si jistá, že v momentě, kdy to rozhodnutí udělám, si jím budu definitivně jistá.

A to mě v příštím roce čeká. Dokončit školu - ať už jakkoliv. Další stěhování. Další změna prostředí, nová práce, nový kolektiv. Spousta nových, děsivých věcí. Ale taky tam na mě čeká Martin, jeho náruč, ve které je bezpečno.

A to je všechno.

Do not go gentle into that good night,
Old age should burn and rave at close of day;
Rage, rage against the dying of the light.