Nokturno

Všechno bude v pořádku
Jako vždycky
Musí
Zítra/dneska prostě nechám v Chapeau duši
jako vždycky
Tak nějak byl muj život po Bounce Bounce vždycky lepší, proto

Zas jsem si navykla ponocovat o víkendech
Do čtyř
Do pěti
Nevadí, sleep is for the weak
Svět v pět ráno je totiž zvláštní místo - hodina mezi psem a vlkem
Všude je ticho, jako fakt ticho a to ticho občas rozsekne nějaký extrémně ranní ptáče
Nebo mrouskající se kočka
Nebo taxík, vezoucí opilé německé turisty
Kroky jsou tak nějak nedůstojně hlasitý, ale nejdou utišit
Stejně tak váš dech, váš dech v pět ráno slyší každá živá bytost okolo
It's always darkest before the dawn
Ani mi nevadí, že do školy vstávám v 6:30, dvakrát týdně se to dá zvládnout
A hlavně už nevstávám do tmy
Nevím, co si bez školy počnu
Nemůžu žít a nic nedělat, můj mozek potřebuje zaměstnání
jinak je nesnesitelný
jinak jsem nesnesitelná já
Nesnesitelná lehkost bytí
Freudova Sestra je kupodivu strašně filosofická a plná umírání a fakt skličující
Zvlášť když jí čtete v momentě, kdy se pohybujete na nejhlubším dně
Ale venku svítí slunce a je to lepší
Je škola
Pořád si ale přijdu úplně mimo a 90% času netuším, co vůbec dělám na vysoké škole a co vůbec dělám na magisterském studiu v obležení všech těch nechutně ambiciózních lidí

Hledat si zaměstnání v oboru je fakt error.
Ale paradoxem týdne vyhlašuji včera - když jsem v rámci alumni zašla na přednášku dvou zaměstnanců nejmenované ropné nadnárodní společnosti. Dostala jsem vizitku a flashdisk jen za účast a určitě tam mám poslat životopis protože potřebují chytré lidi a na UK přece nestudují blbci - aha!
No ale ten paradox tkví samozřejmě v tom, že moje bakalářská práce a vůbec celý třetí ročník se točil kolem kritiky nadnárodních ropných společností, Vim prakticky o všem, co je s tou firmou špatně. Ale stejně si myslím, že jim tam ten životopis určitě pošlu.
Jsem prostě srandovní chodící paradox.

S lidmi, které neznám, se dokážu bavit do pěti ráno
S lidmi, které znám dokážu dlouhé minuty jen sedět a pozorovat nábřeží, racky, hrad, lidi, tramvaje
a mlčet
A je to super, moct s někým mlčet aniž by to bylo trapný
Jenže to pořád tak nějak není ono
Vůbec, ale vůbec se to nepřibližuje všem těm snům, které pak akorát pokřivují mojí realitu
Protože asi nedokážu nebo nechci umět oddělovat realitu od snů

Ale to už je teď jedno
Protože ve vzduchu je jaro