Emotional wilderness

Jsou skoro dvě ráno

Nemůžu spát

Čekají na mě povinnosti

Už je zase ošklivo
Venku
V mém nitru
Ve všech
Všude

Připadá ti to taky tak tragických pět T?

Nemám sice novoroční předsevzetí, zato mám detailní plán každého dne od tohoto pondělí až do... začátku června? To TAK strašně utíká! Bože, tři roky nazpět jsem se bála maturity a teď se bojím státnic. A to nemám hotovou ani tak polovinu věcí, co jsem měla na maturitu. Je to fakt směšné, takhle zpětně, blbá maturita.

Skončilo mi kavárenské povalečství. Částečně proto, že kynu a hlavně proto, že už na to nemám.
/protože šetřím každou korunu na cestu do zahraničí /říkejme tomu tak, protože se nesmím upínat k Londýnu, mohla bych být zklamaná kdyby se pak jelo "jen" někam jinam//
Zase miluju burákové máslo a patlám ho furt a všude
Jsem tak produktivní až to neni hezký
Mám hotový tři státnicový otázky, úvod bakalářky a 5 normostran /ze 40, hahaha/
Taky jsem se rozhodla rozprodávat svojí krev
Což mi připomíná Dva liangy rýžového vína /což je celkem zajímavá knížka z období vlády Mao Ce-Tunga/
Plazmu, lépe řečeno
Samozřejmě nemusím projít vstupní prohlídkou a asi bych se ani nedivila /hormony debilní/

Snažím se víc číst. Fakt se snažím. Vozím si knížku tramají, nosím jí do kavárny, na schůzky... ale nedokážu se začíst. Navíc tu na mě hrozivě zírá kopice nudných ekonomických a vztahařských knih.
Mnohem víc mě bavilo psát esej o Linii Krásy. A donutilo mě to si část přečíst v angličtině.
Ale už od Vánoc mi tu leží u postele třetí díl 1Q84 a nechce se mi do toho. A to už od Murakamiho dávno vyšla další kniha. Achjo.
Asi nechci studovat
Vlastně bych šla celkem ráda pracovat, kdyby bylo kam
Jsem jen jeden z těch neumětelů co má gympl a humanitní vědy a bude vás v Tescu obtěžovat, jestli teda máte tu clubcard.

Varuji vás
Nečtěte můj blog
Vážně jej nečtěte
Bude plný fňukání /ostatně jako vždy/ a státnicových hovadin
Asi jako před maturitou
Jen tisíckrát horší
Nemyslím si, že bych si ten titul vůbec zasloužila
Za svou pasivitu si zasloužím akorát to Tesco

Ale konečně jsem přečetla Cizince. Asi tak po třech letech jsem se k němu vrátila. A fascinuje mě, jak mě to dřív hrozně fascinovalo /aniž bych to dočetla, haha, jsem fakt divná/ a teď mě to vlastně ani moc nebavilo.
Bojím se, že tak jednou dopadnou všechny knihy, které bych teď mohla potencionálně milovat.
Dřív bylo děsně cool číst Markýze De Sade. Tak jsem si ho nakoupila do zásoby, pak jsem potřebovala něco krátkého na cestu autobusem, vzala jsem jeho a myslela jsem, že ho radši vyhodim z okna.
Zlatá Lady Fuckingham!
/a nebo ne? Třeba už jsem vyrostla i z toho/

Nemůžeme letos tu zimu prostě vynechat a dát si kompenzaci loňskýho neexistujícího jara?
Prosííím
Nemusela bych si kupovat nové, tuto sezónu již druhé, zimní boty.

Minulý týden byl super. Kromě kaváren jsme si taky udělaly něco jako kolaudačku /záminka pro žranici/ s čokoládovým fondue, černými historkami a hrou Dixit.
Nic tak supr jsem ještě nehrála. Kromě toho, že jsou ty obrázky tak propracovaný a neuvěřitelně krásný to je celkem dobrá psychologická hra. Zamilovala jsem se do jedné karty. Jsou na ní dva plyšoví medvědi. Jeden je smutný a sedí sklíčený ve výloze. Stojí jeden dolar devadesát centů. Ten druhý sedí vzpřímeně, usmívá se a vypadá hrdě. Stojí devatenáct dolarů. Přišlo mi to neuvěřitelně hluboký a smutný.

My věčně něšťastní máme prostě menší cenu