Di lem a ta

Všechno to začalo už před pár měsíci, když jsme seděli v menze dvě hodiny protože času do další přednášky bylo dost a byl začátek semestru, takže nás ještě většina do školy chodila. Všichni jsme se rádi viděli, pomlouvali své méně oblíbené spolužáky a rozebírali naše budoucnosti.
A já seděla a zjistila, že jsem zas úplně mimo.

Pak se z toho stalo dilema Praha versus Plzeň.
Miluju Prahu, asi sem tam vždycky chtěla žít, je krásná a je tam všechno.
/A jsou tam všichni... ehm... které k životu potřebuji. Je tam ona. Je tam ona?/
Jenže jsem skončila v Plzni a kupodivu to tu mám ráda. Hodně ráda. Sice neznám pořádně ještě ani půlku města /dneska jsem šla zcela neobvyklou cestou a zjistila, kolik obchodů a budov jsem doteď míjela/ ale už je mi malá.
Plus náš obor je v Plzni...

No to je zas jiný příběh!
Málokdy se mi podaří něco najít. Něco, co někdo ztratil. Ale tenhle rok byl na nálezy opravdu bohatý. Něco jsem si nechala telefon nějakého Rusa, který jej ztratil na United Islands a kterého bych pravděpodobně nikdy nevystopovala, všechny jeho sms a kontakty byly v azbuce, flashku kterou jsem našla na pokoji pod matrací/ a některé poctivě vrátila /druhý telefon, zajímalo mě, který pracovník ZČU jej ztratil/
A pak jsem našla v knihovně další flashku. Když jsem rozklikla soubory a našla zásobu materiálů na celý čtvrťák a páťák byla jsem nejdřív strašně nadšená. S takovýma věcma se na VŠ obchoduje
/To je zas další příběh o tom, jak jsem si "vydělala" na úžasnou formičku na perníky ve tvaru soba/
Tak se stalo, že jsem najednou měla všechny přednášky, všechny materiály, všechny výpisky z literatury, dokonce i diplomku a seminárky.
A pak jsem se začala děsit.
Na tohle nikdy nemám.
Všichni tvrdí, že v Praze je magistr snazší. Vlastně všichni, kteří dělají státnice na druhý pokus, končí v Praze.

A pak se k tomu začalo přidávat milion jiných věcí.
V rámci hledání fiktivní práce jsem se zhroutila protože se svým oborem nemám šanci. Nikde. Když už to vypadá přijatelně, požadují praxi. Když nepožadují praxi, požadují dva jazyky na komunikativní úrovni.
Merde!
Když požadujou angličtinu + trochu, tak požadujou vlastně úplně jinej obor.
A tak se mi dilema Praha versus Plzeň rozšířilo o zůstanu v ČR versus vypadnu na rok pracovat do...
Austrálie? /drahá letenka versus snadný najít práci a dobrý platy... a žádnej odpor k cizincům/
Kanada? /ruší víza, drahá letenka, s prací je to těžko říct a cizinci... no... nic moc/
Skotsko? /neumim Skotsky, uplatnění je asi stejná bída jako tady. A je to nejdražší země v unii. ALE, je to země v unii. Žádný víza, pas, když se zhroutím, zaplatím za letenku pár tisíc a jsem za pár hodin doma/
Afrika? /haha, Lenko, fakt se chceš nechat zabít? Navíc, když už berou a nepožadujou milion let praxe, je to dobrovolný = drahý/
Belgie? Holandsko? /jo, tam jsou na mě určitě zvědaví. Můj brain pro ně není žádnej gain a proto nemá cenu praktikovat nějakej drain (tohle je oborová deformace)/
Ahoj Švédsko /neumim Švédsky + čím severnější národ, tím větší averze k buranum z jihu/

Nemůžu prostě...
Já nevim, chvíli nebýt, neexistovat, zastavit se, rozmyslet si co chci, pak zase být a rozhodnout se?!
Nádech-výdech-nádech-výdech
Někdy je i dýchání problém.
Ale životní rozhodnutí.
To je prostě...
Něco, co mi nejde, co nenávidím, co bych nejradši nedělala.
Jenže do konce února se podávaji přihlášky.
A já prostě nevim co chci, typicky
Jestli vůbec něco chci, typicky

/Ale od tý doby, co jsem začala inkriminovaný osoby ignorovat na fejsbůku a od tý doby, co jsem tam napsala tu melodramatickou sračku je mi mnohem líp. Jakože... už nepřemýšlím nad sračkami, ale nad vážnými... sračkami/