Dance fast, die young

Tma, občas světlo, všude kouř, smrad, alkohol, pot, lidi, mraky lidí
Stojím na pódiu, zírám na dav opilejch lidí jak se zmítaj v rytmu nějakýho toho dubstepu, otírám si z čela pot (a víno... a šampaňský...)
ignoruju, jak se na mě lepí oblečení
ignoruju svoje žiletky v krku
ignoruju, že nemůžu ani promluvit
ignoruju kouřící lidi
ignoruju když na mě lidi mluví
ignoruju pohledy těch lidí pod pódiem
ignoruju, že jsem strašně smradlavá, ošklivá a zpocená... a prostě se jen kroutim do rytmu jako ostatní
Dvě a půl hodiny naprostý extáze přes to, že jsem zcela střízlivá. (Jedno víno, půlka mýho malýho piva přistála na mně).
Parta divnejch lidí, co přišli a lili po nás šampaňský
Ve dvě ráno se mi vůbec nechce odcházet, ale spěcháme na noční městskou. Kdybych neměla tu angínu, zůstanu tam klidně do rána.

Ve tři ráno si dávám extra dlouhou sprchu, meju si vlasy na třikrát a stejně se mi nedaří vymejt ten smrad kouře a chlastu. Peru si oblečení, celou dobu než usnu pak poslouchám, jak z něj odkapávaj kapky na zem. Mučeníčko.

Bylo to prostě tak boží, že to ani nedokážu pořádně popsat. Ten moment, kdy prostě nemyslíte vůbec na nic. Trápí vás jen malý rozměry pódia a fakt, že z něj už několik lidí popadalo. Jinak nic. Vůbec nic.

Extáze.

Víc takovejch forever young večírků! 

Všechno ostatní o čem jsem chtěla psát teď jaksi nemá vůbec cenu. Na školu kašlu. Zvládla jsem dva roky, zvládnu třetí.