All I wanna be

Žiju Kanadou
a školou

Přihlášku mám vyplněnou
Motivační dopis jsem dala zkontrolovat a bylo mi řečeno, že až na drobné chyby (= celý text mám červený protože členy, fuck you členy) píšu hrozně hezky.
To doufám komisi oslní.
Zašla jsem za vedoucím katedry. Díval se na mě tím svým vražedným pohledem, ale dokázala jsem se udržet a neklepal se mi hlas
A souhlasil, že mi napíše doporučení. Yay?!
/Co trochu netuší je fakt, že to asi bude nějakej delší dopis, protože na těch stránkách se s váma pořadatelé moc nebaví takže jsem se to dočetla až po zadání mejlu a tak, ale je na to ještě 13 dní/
Shit just got real
Což je hrozně hloupý
Protože... loni se hlásilo 600 lidí a jelo jich... 32 Haha
Ale chápete. Já se teď začnu těšit a oni mě nevezmou a moje sebevědomí půjde zas zpátky do hajzlu
Teda ne že by bylo na nějakym lepšim místě, vždyť už mě znáte
ale prostě...
Přemýšlím, jaký by to bylo bejt na měsíc v Kanadě, mimo domov, jak bych to jako přežila
a když překonám ten strach tak se začnu těšit
a pak z toho stejně nic nebude, protože v posuzovací komisi sedí nějakej pán z Masaryčky a je jasný, že když se přihlásí student z MUNI tak bude mít přednost
No, ale, whatever
Já jsem udělala už všechno
Tak třeba
snad

Ale stejně jsem pořád divná
jak vlastně poznám, co k člověku cítím
prostě...
Na některý věci neexistujou slova a slova nás hrozně omezujou. Protože prostě některý lidi máte rádi. Hodně rádi, ale tak jinak rádi, prostě je nemilujete. Ale máte je rádi víc než některý jiný lidi.
A na to asi slova nestačí. Jacques Derrida měl pravdu. M. měla pravdu
A mně to stačí
Prostě, vědět, že mám někoho tímhle způsobem ráda
Co to zas kecam proboha?
Asi mám jenom moc velkou radost...
a asi by na mě pan dotyčný měl přestat mluvit jako na psa/malý dítě/whatever

protože "Ok. Velmi pěkná práce, jedna z nejlepších!" tudududum
Už jenom jeden zápočet a zkouškový může začít (anebo radši ne)
a prostě
s každym semestrem se mám radši
A to je asi největší úspěch celý vysoký školy