Little People

Taky to někdy máte tak, že když čtete nějakou opravdu dobrou, skvělou, nejlepší knížku, že od ní občas potřebujete utéct. Po dvou dnech nepřetržitého čtení se potřebujete vrátit do reality, potřebujete nad tím vším přemýšlet a pořádně to vstřebat. Já teda jo. A tak když jsem se v 1Q84 dostala za knihu jedna, musela jsem prostě někam jet.



Přesně v takový moment lituju že nemám řidičák, to bych se totiž sebrala a bezcílně jezdila pošumavím. Třeba směrem na Lipno nebo na Krumlov musí bejt touhle dobou fakt krásně. Úplně to vidím před sebou a v hlavě mi zní 'Just ride' od Lany pořád dokola.
Ale já nemám řidičák, tak spoléhám pouze na cílené ježdění autobusem, ale i to má svoje kouzlo. Stejně tak má kouzlo zalézt do nejzapadlejšího rohu kavárny a předstírat, že čtete jinou knížku. Přitom prostě jen tupě zíráte na ty stránky plné písmenek a v hlavě jste v úplně jiném světě. Ve světě dvou měsíců a Little People. Nebo sedět na jinym místě a čumět půl hodiny na rybičky v akváriu. A ten rejnok mi můj pohled oplácel. Ptala jsem se ho (ve svý hlavě) jestli ho tenhle život náhodou nesere. Zamrkal a neřekl nic, samozřejmě.

A pak se vrátíte domů a pokračujete. Hltáte jednu stránku za druhou, je vám jedno, že se ozývá vaše krční páteř, která volá o pomoc. Nemůžete si pomoct. A pak si to večer vyčítáte, když je ta bolest tak nesnesitelná, že vystřeluje do celý hlavy, do čelistí, máte pocit, jak když vám někdo rve bez umrtvení jeden zub za druhym. Snažíte se to zlepšit cvičenim, ale je vám jasný, že už je pozdě, že už vám nic nepomůže. Dopuju se prvním brufenem ve snaze usnout. Bezvýsledně. Dopuju se druhym brufenem a konečně usínam. Divný sny. Moc divný. Ráno se probudíte a bolest trochu polevila, ale vy víte, že když zas začnete číst a zas vleže, zas se to večer vrátí. Ale už jenom 80 stran! A pak si přečtete poslední větu a je vám smutno. Příběh ale nekončí a o to je to jenom horší. Čekat do září na poslední díl nemá cenu. Stahuju si ebook v angličtině.
Ano, nechávám se strašně ráda pohltit knihami. Zvlášť těmi opravdu dobrými.
Těmi, kde se ztotožním s hlavní postavou tak moc, až je to divný.
A návrat o reality je těžkej

"A vůbec nejhorší ze všeho je, že nedokážu mít rád ani sám sebe. A proč to nedokážu? Protože nedovedu mít rád ani kohokoliv jiného. Člověk totiž poznává, jak mít rád sebe sama, až prostřednictvím toho, že má někoho rád a někdo má rád jeho. Rozumíš mi? Kdo nemá nikoho rád, ten nemůže mít pořádně rád ani sám sebe."