Zítra umřu. A ani si nestihnu nakoupit ty boty co jsem chtěla. Nejhorší je, že neumřu doslova, ale jenom obrazně. Kdybych umřela doopravdy bude mi to pravděpodobně jedno, ale takhle to akorát bude posrané a tak.
Vůbec už mě nebaví psát. Protože stejně zítra umřu. A vstávám v pět. Tomu říkám prima psolední den mého života. Dokonce ani Jste to, co jíte neuvidím. Můj život se prostě hroutí. A zítra umřu, už jsem vám to říkala?
Mimochodem ti, co mají problém, že jim v hlavě zůstanou informace co se učili na maturitu jsou divní. Protože já zjišťuji, že už z dějepisu nevím nic. A to jsem na to tak trochu spoléhala. Třeba kolikáté bylo letos hlasování o důvěře vlády by se mohli zeptat. Vlastně se mohou zeptat úplně na cokoliv. Největšími zabijáky jsou ministři ve vládách za první republiky a za komunistů a taky signatáři anti-komunistických blbostí a státoprávně-filosofické úryvky, jejichž autory jsem nikdy nepostřehla a taky jak jdou události za sebou protože minimálně jednu událost většinou netuším. Proč tam není víc otázek třeba z ústavy? Ústavu umím perfektně. Otázka od kdy smí být občan senátorem mi nestačí. A vůbec ... ptaji se na samej děják, né na politologii. A učí tam úchylní chlapi a vůbec se mi tam nechce.
Už jsem se zmínila, že zítra umřu?
Žádné komentáře:
Okomentovat