Point of no return

Jo, von už je vlastně novej rok, jsem si nevšimla. New year, same shit.




Zdálo se mi, že krize je zažehnána. Ani ne.
Všechno se to dočasně vypařilo v době, kdy jsem musela psát extrémně nudnou seminárku a učit se extrémně nudné věci. Jenže jsem se je naučila a tak mám teď zas plno místa v hlavě na kraviny.

Takže pořád ještě chci odejít ze školy, ale nejsem schopná se k tomu rozhoupat a proto vlastně dál studuju, ikdyž mě to ukrutně nebaví a otravuje a pořád ještě dostávám dobré známky.
Paradox toho všeho.
Rodiče mě tlačí, abych zůstala protože přece "studuj dokud si mladá a máš na to buňky, protože v budoucnu bys toho litovala"
V budoucnu.
Co já vím kdy se mě rozhodne přejet auto nebo vyhodit do povětří fanatik.
Krize, kolize, peripetie, katastrofa.

Skoro při každé příležitosti vzpomínám na to, jak to v Plzni bylo hezčí.
Tím víc po mé předvánoční návštěvě. Nic se tam nezměnilo (vesměs) a teď je Plzeň hlavní město kultury a za měsíc hrají v (N)novém divadle Obraz Doriana Graye.
Myslím, že sračky bych studovala i tam, ale měla bych tam Magdu a mně se po Magdě stýská. Ona byla inspirativní, kvůli ní jsem překousla zimní semestr ve třeťáku a nevykašlala se na to už tenkrát. Upřímně, UKáčko se přeceňuje. Možná tu lidi víc chodí dělat rozhovory na Čt24, ale znalosti vám předají nulové AKA všechno co znám, jsem si přečetla v knížkách (a pamatuju si to z bakaláře od Magdy).
Celá Praha je najednou hnusná.
Díky mojí spolubydlící to tu nesnáším a utrácím nechutné peníze za ukrývání se po kavárnách
/ ta kočičí v plánu příští týden yay!/
Naučila jsem se tu akorát učení se po nocích a zatímco na bakaláři jsem před zkouškou zásadně chodila spát před půlnocí, tady jsem absolvovala týden učení se do dvou do noci
/a na patře jsem zhasínala světla poslední/
Pít redbull a vanilkovou kolu /která je strašně hnusná, ale cukr&kofein/
Živit se mandarinkami a čokoládou.
Už se mi zase zdá, že umřu a dění okolo tomu moc nepomáhá.
Je to iracionální a blbý, ale nemůžu si pomoct. Prostě to nejde. Můžu třeba sedět v tramvaji a kochat se výhledem cestou z Chotkových sadů na Malostranskou a z ničeho nic mi dojde, že stejně umřu a planetě je moje existence ukradená.
Existencionalismus asi.
Takže moje psychika je teď dost nahnutá a tak nějak mi stačí málo k hroucení se. Zaručeně nejvíc mě vytáčí její desetkrát zvonící budík než konečně vstane. To mám pak chuť brečet vzteky.
Takže už dva měsíce praktikuji spánek se špunty v uších a je mi jasné, že to není zdravé... Horší je, že už nedokážu v klidu spát bez nich. Nikde, ani doma.

Jednou bych chtěla dělat své každodenní nákupy v Marks&Spencerovi.
Britská ambasáda zrovna hledá zaměstnance, za nástupní plat 36 000,- a školení v Londýně zdarma. Moje pracovní zkušenosti z recepce v solárku by je zcela jistě oslnily.

Chci zpátky aspoň svůj pravidelný a kvalitní spánek, prosím?!
A neumřít.