All lives end. All hearts are broken. Caring is not an advantage, Sherlock.

Momentálně je všechno krásné



Nakupuju knihy, které dokonce i čtu. A zjišťuji, že mám pořád v angličtině obrovské rezervy protože mnohdy nerozumím celým větám. Ale o to větší chuť mám teď nakupovat už jen anglické knihy.

Nakupuju sportovní oblečení a dokonce ho občas i obleču. Zjišťuju, že se mi v hometownu fakt naprd běhá. Částečně proto, že žiju v pošumaví. Kopce a infarkty. Ale i tak, je mi nepříjemné, kolik lidí tady znám a přitom vlastně neznám. Běžím, potkám je, divně se čumí, dochází mi, že jsme se už někdy někde před několika lety viděli... V hometownu prostě všichni divně čumí.

Okupuju jedinou dobrou kavárnu u nás a je to utrpení. Takovéto, že člověk si vždycky uvědomí hodnotu věcí až když je ztratí. Aneb chybí mi plzeňské kavárny, restaurace a i nákupní centra, kde člověk mohl efektivně zabíjet čas sestavováním ideálního nákupního seznamu "až jednou budu mít všechny peníze světa"

Cestuji v rámci časových a finančních možností. Takže Budapešť jsem nakonec vynechala i proto, že maďarština je prostě divná, zato jsem se měla báječně tři dny v Bratislavě a odbourávala jsem svoje zažité představy a stereotypy (Magda by měla radost) o Slovácích. Bylo tam krásně, 36°C celé tři dny, ale krásně. Hlavně u Dunaje, na rozkošné travnaté náplavce, kam jsem se položila do stínu, z kavárny nade mnou (protože mají božské kavárny vyčuhující až nad Dunaj) se ozývala jazzová hudba, četla jsem si a občas mě vyrušila projíždějící nákladní loď nebo nějaký úžasný pár (protože čímto, že bratislaváci chodí tak krásně oblékaní?!). V hostelu jsme měly vlastní větrák a bydlela jsem tam spolu se dvěma Australankami a dvěma Němkami (australskou angličtinu jsem samozřejmě nechytala protože reálný svět prostě nevypadá tak, jak se o něm učíte ve škole). Večerní procházky "malou Prahou" nekonečnými uličkami plnými kaváren, vináren, venkovních čajoven, mnohanárodnostních hospod a nakonec jsem skončila vždycky v Dubliners na Guinnessu. Fascinující sochy na každém kroku a Van Goghovo ucho na zdi komerční budovy. Já sama se svými myšlenkami někde pryč, daleko.
Cesta zpátky aneb zpoždění kam se podíváš a nekonečná frustrace. Protože za mnou Australan s Ruskou, sdílející svoje zážitky z jejich cesty po Evropě, vedle mě Brazilka a Slovák, sdílející své poznatky o Jižní Americe a vedle nich já...
Pak ta nechutná přeplněnost Prahy. Lidi všude. Vlak který nabírá zpoždění 38 minut, takže mi z původních 40 minut na přestup zbývají jen 4 minuty než mi ujede poslední spoj domů. Jedu úplnou noční tmou a jen intuice mi napovídá, kde mám asi přestoupit. Nakonec to trefuji správně, nádraží se topí v mlze, přestupuju na poslední spoj, sedím sama v celém vagonu a trochu se mi uleví, že už jsem skoro doma, když mi průvodčí oznamuje, že je výluka a pojedu autobusem. Eh. Výluka o půlnoci, dobře. V půl jedné dorazím domů a do tří vteřin usínám.

Následuje moje oslava narozenin, kdy mi dochází, jak trapné jsou takové oslavy. Nikdy totiž nejde úplně o vás. Dostala jsem nejlepší dárky na světě protože se obklopuji těmi nejlepšími lidmi na světě. Jednu flašku vína už mám vypitou. Svojí milovanou Pálavu si šetřím na později.
A oslava, kterou pro mě připravuje tátovo přítelkyně, spousta vína a politické debaty a nekonečné rodinné hádky v 11 večer. Uvědomuju si, jak strašně super je vlastně moje rodina. Žádná není dokonalá, ale aspoň si nevyčítáme jednu kravinu za druhou.

A spoustu času trávím s B. Což je prostě... mindfuck, sentiment, neuvěřitelné a tak. Ale je strašně skvělé vědět, že máte ve svém životě někoho, komu rozumíte a kdo rozumí vám i přes to, že jste se tři roky neviděli a s kým jsou všechny ty nekonečné debaty stejně přirozené, jako kdyby se ty tři roky vůbec nestaly.
A tak jsme včera navštívily koncert v čajovně, na který by mě asi ani nenapadlo samotnou jít, ale bylo to božské a povznášející. Dvě slečny - harfa a housle - a melodie ze všech koutů Evropy. A v souladu s mým duševním rozpoložením se mi samozřejmě nejvíce líbily melodie švédské, britské a irské.

Spousta filmů a seriálů, včetně Sherlock maratonu protože se ráda trýzním vzpomínkami a pohledem na Benedicta. Nejvíc ze všeho mi vadí, že jsem byla hloupá a nedošlo mi, že 221b Baker Street je muzeum a že se Sherlock natáčí někde úplně jinde a pak až v hostelu zjistila kde (o pár ulic dál, tudíž cesta tam by nám zabrala asi tak půl hodiny, ani ne), jenže už bylo pozdě a my druhý den neměly čas tam ještě zajet.
Penny Dreadful a viktoriánský hororový Londýn s neuvěřitelně krásnou Evou Green a konečně opravdu rozkošným a neodolatelným filmovým Dorianem Grayem.
Konečně jsem taky dočetla na třetí pokus Velkého Gatsbyho a mohla se podívat na film.
Cesty po Šumavě protože there's no place like home

A zejména - moje duševní příprava do Prahy. Ofotit diplom, ověřit diplom, poslat diplom, zarezervovat kolej, zaplatit kolej, vybrat kolej, prodírat se nabídkami krásných pražských bytů, vstřebávání rad zkušenějších soudruhů, aneb už mám neuvěřitelně dlouhý seznam všech míst, která prostě MUSÍM navštívit, všechny dobré kavárny, bistra, hospody, kluby, alternativní kina a tak. Nebudu lhát, že mě to neděsí. Nevím, kde na to vezmu peníze a už vůbec nevím, kde vezmu brigádu. A už vůbec vůbec nevím, co všechno si zařídit a tak spoléhám na rady zkušenějších soudruhů, kteří se mnou prý oběhají opencard, studentkou kartu UK, knihovny a všechno must-have. Absolutně se ztrácím v SIS UK, nechápu jak to funguje, nechápu jak si budu sestavovat rozvrh, nechápu vůbec nic. Polovina předmětů je v angličtině, všude mě čekají rozřazovací jazykové testy a anglické eseje na 5000 slov a nekonečně dlouhé seznamy povinné literatury - v AJ, jak jinak.
Můj tři roky starý sen se stane skutečností. Bude ze mě Pražák.
A vlastně díky nedávnému vývoji se na to i přes všechen strach dost těším. Protože Praha je i přes to všechno hnusné krásná.